Česká rarita

Jsou problémy, které budí na tváři spíše lehký úsměv. Ano, havraní rejdiště mezi schizofreniky patří mezi ně a já se tomu nedivím. Můžeme si také myslet o naštvanosti zaměstnanců léčebny své, když říkají s notnou dávkou černého humoru, že se z toho jednou zblázní. Představte si ale, že bojujete o to, aby pacient, děsící se všeho kolem, získal zase naději v uzdravení a on si pak otevře okno a tváří v zobák se ocitne malebnému krákajícímu opeřenci. Jako naschvál jsou tito ptáci velmi chytří, takže si dělají hnízda třeba dvacet metrů vysoko, kam žádný normální žebřík nedosáhne. Centimetry výkalů se dají z chodníků více či méně uklidit, riziko přenosu nemocí není stoprocentní, to všechno by nějak šlo překonat. Ale sama podstata léčebny jako oázy klidu jaksi bere za své. Je to přitom jedna z deviz opavského ústavu, myslím množství zeleně a stromů na kraji města, a teď se to všechno obrací úplně naruby. Ochránci přírody tuto kauzu dobře znají a potvrzují, že jde o českou raritu. Všude jinde se prý dá s havrany nějak domluvit. Je tedy otázkou, co dál. Zda investovat miliony do speciálních zvukotěsných oken, balit stromy do drátěných pletiv a doufat, že to havrany prostě přestane bavit a najdou si jiné místo pro svá hnízda. Zatím je to všechno ale utopií a vedení léčebny dál píše na všechny strany a žádá podporu. Přitom by tady měli být všichni rádi, protože tam, kde jsou havrani, nebývají myši. Představuji si, jak na tuto větu nespokojení psychiatři asi reagují. Pokud by toto snad poslouchal nějaký nový Alfréd Hitchcock, ať jede do Opavy. Dočká se dokonalé kulisy a zcela zdarma. Řekněte, není příroda mocnou čarodějkou?