Cesta ze dna

Bezdomovec. Slovo, za nímž si představíme ikonu špinavého zbědovaného muže neurčitého věku, který sem tam vybere něco z popelnice, občas vyžebrá nějakou tu korunu na víno v krabici a v podstatě nás obtěžuje, protože jeho vzhled se nehodí k nové fasádě výstavního domu na náměstí. Za tím slovem se ale skrývají stejně silné a možná silnější příběhy než za jmény slavných a úspěšných. Když jim cikánka poprvé nahlédla do dlaně, slibovala dlouhý život. O přespávání na výparnících a studu, který budou muset chtě nechtě překonat, nepadlo ani slovo. Její proroctví dlouho vycházelo. Pak ale přišel jediný okamžik, který všechno změnil. Antonína propustili pro nadbytečnost z práce, Jaromír se rozvedl, Karel přepsal svůj byt na syna. Tak málo stačilo. Teď se scházejí na nádraží a v parku, u nohou nezbytnou igelitku s veškerým majetkem a vůbec už je nenapadne, že i ze dna se dá odrazit a začít znovu. Pak přijde někdo, kdo jim chce pomáhat. Shání jim doklady a práci, zařídí pro ně jídelnu nebo dům. Zdá se, že mají vyhráno, ale lidé pokoření osudem se dočkají nečekaného ponížení. Na protější zeď si totiž večer někdo ulevil. Nic nepomůže vysvětlení, že v domově přece mají toalety, tak proč by chodili občůrávat cizí domy. Kdepak, museli to být oni. A určitě taky zapálili v sobotu v noci tu popelnici. Normální člověk by tohle přece neudělal. A tak pan Antonín sedí s rukama v klíně, rezignovaně krčí rameny a nic už se mu nechce. Měl plány, chtěl rozjet firmu, má známé v Praze, ale tam dokonce bezdomovce bijí a podpalují. Ví, že je snadnou kořistí, a ví, že se na něj v okolí všichni dívají přes prsty, ale na to si už zvykl. I on si svůj život maloval v jiných barvách.