Díky, pejskaři!

Když byly kolem nás ještě hromady kyprého čerstvého sněhu, to byla pane věc. Silničáři a řidiči sice mleli z posledního, ale procházka centrem města si v ničem nezadala s romantickým pohlazením oka někde v Krkonoších nebo uprostřed hlubokých Jeseníků. I pejskař dojemně zíral na bílou nádheru, když schoval igelitový sáček a výtvor svého miláčka jen tak zahrábnul botou do sněhu. Podobně romantických okamžiků byly bezesporu stovky a tisíce, protože jak jinak si vysvětlit tu spoušť, která teď vychází najevo úplně všude. Ledové zmrazky jsou poseté křivolakými útvary, sublimující sníh odkrývá jedno tajemství za druhým a chodče drahý, kličkuj, pátrej a střez se nehody! Dovedete si představit, jak je asi manažerovi, kterému poklad na podrážce pomalu taje někde na poradě s generálním ředitelem? A co koberce v předsíních nebo interiéry automobilů? Někde jsem teď viděl obrázek zmrzlého hmyzu, který takto zakonzervován vydržel stovky tisíc let. Že by se nedbalí pejskomilci naopak zcela zodpovědně snažili zachovat poselství našim potomkům v roce 20 146? Třeba by ocenili takovou aromatickou hroudičku.

Přiznám se, že v tomto směru je mi budoucnost zcela lhostejná. Našlapal jsem doma na schody několik desítek obtisků, před kterými bylo nutné zakleknout, zacpat nos a drhnout do úmoru. Pytlík prostě patří do kapsy stejně jako vodítko do ruky. A je opravdu velkou škodou vyplňovat rýhy v podrážkách čímsi, co se sněhem opravdu nesouvisí. Možná, že oko akademického malíře či fotografa by vymyslelo originální zátiší, ale dost možná že by i akademik změnil názor, kdyby ... no však tušíte, protože i malíři mají boty.

Hledání poetiky je tedy neúspěšné. I to je ale osud poznámek.