Dnes to vypukne

Nikdy nezapomenu na svůj první školní den. Na cestu s karafiátem v ruce. Na drátěnou šatnu. Na třídu s třemi řadami lavic, katedrou a nezbytnou magnetickou tabulí, na které byly barvou nakreslené množiny vyplněné barevnými jablky a hruškami. Na obrovskou fotku na stěně, která zachycovala holčičku, která vzorně seděla v lavici, přesně tak jak to tehdy radili ortopedové. A také na typický pach školní jídelny, ze kterého se mi ještě dnes lehce zvedá žaludek. Nezapomenu ani na svou první, tehdy ještě soudružku učitelku. A bohužel mé vzpomínky nejsou moc veselé. Ve druhé třídě mi chtěla dát trojku z hudebky pro absolutní nedostatek sluchu, musela jsem na potupné přezkoušení k jiné kantorce a na dvojku jsem to vytáhla. Jako velký útok na mou fantazii jsem ovšem brala pětku z psaní. Při opisování slov v klasické předtištěné písance mě napadlo, že by bylo úžasné zarovnat písmenka k pravému, nikoli levému okraji. A tvrdě jsem narazila. Zážitky teď mohu dávat k dobru, ale před lety bych si je docela ráda odpustila. Vám, milí prvňáčci, kteří už za chvíli uslyšíte poprvé školní zvonek, přeji, aby ty vaše byl jen a jen dobré!