Dobrá pověst

Kdysi jsem si říkal, že je mi úplně ukradené, co si o mě druzí myslí. To se ale změnilo, když mě vyhodili z průmyslovky a já se šel dovzdělat na učňák. Tam jsem pak velmi záhy poznal, když jsem udělal první, druhý a třetí dobrý dojem, že si pak budu moci dovolit semtam polevit. Okolí si pak řeklo, že jsem jen asi neměl svůj den, když jsem jinak tak šikovný. Kdyby tak věděli, že jsem na to prostě hodil bobek! Nicméně od té doby nějak o svou pověst víceméně dbám.

Narozdíl od mého psa, který na to kašle. Má svou hlavu. A dobrou pověst mi - nebo spíš sobě pokazil v dosti krátké době. Ono to roztomilé zvířatko je totiž na ostatní psy poněkud útočné a je mu úplně jedno, že pes, na kterého vrčí a štěká, je dvakrát větší než on. A právě v té souvislosti jsem si všiml, jak už z dálky reagují pejskaři z okolí. Jak nás zmerčí, prudce mění trasy, což pro jistotu dělám i já, nebo si své poslušné mazlíčky chvatně připínají na vodítka, jako bych byl policajt. Co kdyby...

Tak si tak říkám, chlapče, vzals to za špatný konec. I když z toho vyrosteš, ostatní se tě už budou bát pořád. Na druhou stranu já budu mít aspoň klidnější venčení. Pokud ovšem toho mého chytráka dřív "nesežere" nějaký jiný, mnohem větší pes.