Dobrý řemeslník...

Jako každý můj vrstevník, volila jsem si poprvé své povolání a tím i svou budoucnost někdy na začátku osmé třídy, abych stihla vyplnit a poslat přihlášku. To, že jsem se celkem hodně sekla a že jsem svou středoškolskou odbornost nikdy neuplatnila, dnes už beru jako fakt. Vzpomínám si jen na přesvědčení svých rodičů, že je to vlastně jedno. Důležité je, abych měla maturitu. Na jedno si ale pamatuji docela přesně, mí spolužáci, kteří neměli známky na to, aby šli někam na gymnázium nebo střední školu, byli z nutného zla - učiliště - hodně nejistí. Prostě měli tenkrát strach, že budou fyzicky nesmírně náročně pracovat a že si nikdy nevydělají slušné peníze. Tenkrát jsem jejich obavy sdílela. Dneska si už myslím něco jiného a třeba obdivuji lidi, kteří umějí vyrobit třeba stůl nebo dokáží spravit auto. Na druhou stranu mám s řemeslníky také svou zkušenost. Na podzim jsem potřebovala na chalupě pomoc instalatéra. Přijel vzal si za hodinu práce pěknou řádku stokorun a já jsem o tři měsíce zjistila, že bojler, který měl vypustit zůstal plný vody, že strhl pár do té doby nepoškozených závitů a že hlavně díky jeho zásahu celou tu dobu v koupelně tekla voda. Kdyby se mi ještě teď dostal pod ruku, skončí pod drnem a já ve vězení. Raději nechci počítat, jak dlouho jsem peníze, které jsem mu dala, vydělávala já. Tahle zkušenost je nepříjemná, na druhou stranu o víkendu malovala v novém bytě jedna má kamarádka. Cena? Deset tisíc korun. Protočily se mi panenky, ale jejím argumentům o opravdu kvalitně a velmi pečlivě odvedené práci jsem nakonec dala za pravdu i já a uvědomila si, že bych v takovém případě klidně hlouběji do peněženky sáhla. Je mi jasné, že dobří řemeslníci si umějí vydělat a to právem. Nejhorší je, že lidem, kteří se živí rukama, kazí pověst ti, kteří nemají rádi práci ale snadný výdělek.