Dovolená

Na světě je ještě mnoho míst, která bych v životě rád navštívil. Blízkým Východem počínaje a Západní Ukrajinou konče. Přesto jsem ani letos neodolal, strávit alespoň část dovolené tradičně. Tyhle dny mají svůj scénář odladěný už v dobách, které patří k těm nejkrásnějším. Už jako student jsem si vychutnával rána bez budíků, kdy mně letní ranní paprsky slunce probouzely pohlazením po tváři. Tu dobu si teď připomínám, a tak jako kdysi debatuji se sluncem o tom, jestli už je ta správná doba na ranní černou kávu. Nebýt voňavého argumentu, určitě bych ještě nějakou hodinu strávil protestně v dřímotách na druhém boku.

Pokud by někdo předpokládal, že mě pak čerstvý přísun informací z domova i ze světa vytrhne z klidu, tak se plete. Dopolední rituál četby novin, včetně všech obskurních příloh mi tlak nezvedá. Zprávy o kauzách všeho druhu pro mě jsou jako signály z jiných planet, které můj software nehodlá dešifrovat. Jediné zneklidnění se dostavuje na poslední stránce. Je třeba se rozhodnout, co bude následovat. V úvahu připadá knížka, kterou odkládám už od Vánoc. Nakonec se ale nejspíš rozhodnu, udělat něco s tou starou rozpraskanou lavičkou. Ta totiž volá o pomoc už minimálně deset let. Precizní oprava rozhodne i o večerním programu. Až přijdou známí posedět, nebude to tentokrát na zahradě, ale nejspíš někde v hospůdce.

Tam, jak už to tak někdy bývá, bude pro několik zvědavců vyhrávat televize, plná katastrofických zpráv. Možná na chvíli zpozorníme v okamžiku, kdy budou z obrazovky zuřit turisté, kteří zatoužili po exotických krajinách a dostali se nejdál na letiště. V tu chvíli se mi znovu potvrdí, že prožívám tu nejkrásnější dovolenou, jaká může být.