Drahé slevy

Vlak ve stanici

Přestože už několik let klesají Českým drahám tržby a je více než pět minut po dvanácté začít přemýšlet, jak ven z té bryndy, kterou dotuje stát, filosofie Českých drah se - jak se zdá - nemění. Když chceš, tak ber, když ne, tak si jdi po svých.

Nechci dnes psát o zpožděných spojích, špinavých soupravách, zapáchajících záchodcích nebo nevrlých průvodčích a pokladních, nechci zobecňovat, protože jsem se setkala i se světlými výjimkami. Co mi ale nejde na rozum, je systém služeb poskytovaných zákazníkům, tedy nám cestujícím, lidem, kteří chtějí využívat nejekologičtější způsob dopravy, jaký tady existuje. Stát se přítelem vláčků a drah je v tomto státě ale těžké. Tak jako se v poslední době často mění vedení drah, tak se mění i výše jízdného a především spektrum slev. Kdo se v tom má vyznat? Kdo je ještě kolektiv a má padesátiprocentní slevu? Jsme dva, tři, o víkendu nebo i jindy? Těžká orientace. Jak to tak ale sleduji, protože čas od času opravdu vlakem jezdím, slev je pořád méně. Jako by je České dráhy začaly považovat za almužnu, za kterou máme být neskonale vděční. Jako by nevnímali, že určité výhody - tedy slevy jsou vybraným skupinám lidí poskytovány i nejprestižnějšími podniky po celém světě. Jsou zkrátka formou reklamy a gestem vstřícnosti. To ale asi České dráhy vůbec nevidí. Například nemyslí na to, že by měly do svých sedadel přitáhnout tak perspektivní skupinu lidí, jako jsou mladí. Ti, kteří už netráví víkendy s rodiči, ale s přáteli, chtějí si vyjet na výlet - automobily samozřejmě ještě nevlastní, takže vlak je nejsnadnější možností, jak se někam dostat. Co se ale stane, když je vám patnáct? To vám řeknu docela přesně, protože tolik je mému synovi. Ač žákem deváté třídy základní školy, ztratil datem 10. ledna tohoto roku veškeré výhody žáka vykonávajícího povinnou školní docházku. A ani jako potencionální student na tom v budoucnu nebude lépe, protože právě tento týden oznámily České dráhy, že přestanou vydávat mezinárodní studentskou kartu ISIC uznávanou všude jinde v Evropě. Zbývá tedy jenom - pokud někdo nevymyslí něco smysluplnějšího - juniorpas. Ale ten se tomu, kdo necestuje často a na dlouhé vzdálenosti, absolutně nevyplatí, protože stojí 700 korun. Děti se nám tedy pěkně prodraží. I když si samy nevydělávají, protože ani nemohou, platí plnou pálku. Na adresu Českých drah snad jen mohu dodat, že jsem obtelefonovala také několik autobusových dopravců. Žádné zvláštní slevy mladistvým po patnáctém roce neposkytují. Dostala jsem ale jednu speciální radu: Když, tak si zajděte na příslušný sociální odbor žádat o příspěvek na dopravu.