Eva Lenartová: Když jde o život...

Pendolino je skvělý způsob, jak se rychle, pohodlně a bezpečně dostat z Ostravy do Prahy a zpět. Rychlá je cesta až na opravdu výjimečné případy, například v době už téměř pravidelných záplav neubíhá tak svižně, jak jsme si zaplatili.

Častěji nejde o cestu pohodlnou. Je-li vagón plný, většinou nemůžete ani o vytoužený „fous" sklopit opěradlo, neboť za vámi sedící spolucestující má z vašeho opěradla vyklopený stoleček a na něm kávu nebo notebook. My, co jsme narostli přes 170 centimetrů, máme pak přesně za hlavou polstrovanou bouli, jež nás nutí cestovat s nepřirozeně ohnutou krční páteří.

Ale ani o cestu bezpečnou nemusí jít vždy bez výjimky. Že může dojít k nehodě, s tím jaksi počítáme nevyslovujíce to nahlas, podobně jako tušíme, že nás na přechodu může srazit opilý cyklista.

Možná vás překvapí, že nebezpečí může ovšem číhat i uvnitř jedoucího vagónu.

Pendolino, kterým jsem před několika dny cestovala, nebylo plné, mohla jsem si tedy posunout sedadlo podle své výšky a přání. Ani žádná přírodní katastrofa našemu supervlaku cestu nekomplikovala, radostně jsme se řítili letním dnem uzavřeni v paralelním prostoru, v němž, jak odhalil Albert Einstein, je ale všechno trochu jinak.

Minutu po opuštění pardubického nádraží se kdesi za mými zády rozkašlala mladá žena. Byl to kašel skutečně ošklivý, že jde o mladou ženu, zjistila jsem až po půlhodině, kdy zdroj infekce hledali už všichni a nevypadala jsem jako voyer. Ve vagóně se postupně rozhostilo - nebojím se to říct - vražedné ticho. Bylo přímo slyšet, jak viry a bakterie s každým výbuchem kašle radostně vystřelují do prostoru a zalézají do klimatizace ve snaze dostat se ke vzdálenějším hostitelům. Movitě vypadající mladý muž v obleku si neklidně posunul brýle na nose a roztřeseným hlasem vyprávěl svému kolegovi děj filmu Smrtící virus. Kdosi si vzpomněl na existenci eboly.

V Olomouci vlak zastavil a ve vzduchu bylo cítit napětí. Ale kašel měl s námi cestu až na sever Moravy, bylo nutno něco udělat teď a tady. Než jsme dojeli do Ostravy, dostala Zuzana, tak se kašel jmenoval, několik cucavých bonbónů, kapky proti kašli, pastilku na bolení v krku a mladý muž v obleku došel dokonce do jídelního vozu pro horký čaj.

Nakonec se z nás všech stala docela příjemně fungující komunita, která se na svinovském nádraží loučila téměř se slzami v očích. To víte, když jde o život...