Eva Lenartová: Televize

Přestala nám fungovat televize. Pravděpodobně se k tomuto činu odhodlala po pečlivém zvážení situace, kdy se opět snažila, jak mohla, ale nikdo ji neocenil, neboť v dohledu a doslechu nikdo nebyl. Tak pro koho tady vlastně hraju? Řekla si, a ztichla.

Prostě se na nás vykašlala, podotkla jsem. Mladší syn má ovšem zato, že šlo o sebevraždu. Naše televize je stařičká a obrovská s relativně nevelkou obrazovkou. Ani jsme jí raději neřekli o existenci placatých plazmových a LCD obrazovek, které nezabírají téměř žádné místo a připomínají domácí kino.

Nicméně právě ten den, kdy se naše televize sama od sebe vypnula, přinesl někdo neopatrně domů jakýsi reklamní plátek s desítkami portrétů placatých televizních obrazovek.

Podlehla konkurenci, konstatoval syn. Starší syn, který netuší, že i věci mají duši, cynicky, aniž by se ztišil hlas, poznamenal, že staré věci patří do šrotu. Můj muž, byv po příchodu z práce informován o změněné situaci v rodině, položil otázku, zda tedy může odhlásit služby UPC.

Přeskočil tím ovšem otázku mnohem kardinálnější. Otázku, která zní: budeme kupovat novou televizi? Ano, pravil po jistém intelektuálním váhání mladší syn. Ne, oponoval okamžitě jeho bratr. Je mi to jedno, sdělil muž. Nevím, přiznala jsem po jistém váhání.

Bez televize jsme týden a zatím nikomu nechybí. Podle předpokladu bych teď měla začít jásat, jak je to bez televize úžasné, jak u nás došlo k renesanci rodinného života, jak večer hrajeme společenské hry, čteme, a pak si povídáme o tom, co jsme přečetli.

Chyba! Zatímco jsme se před televizním kolapsem alespoň občas sešli společně u televize, nyní večery tráví každý sám ve svém pokoji před monitorem svého počítače.

Obnovila jsem hlasování. Příští týden kupujeme novou televizi.