Frank London: Shalom z Benátek

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Frank London

Jedna z nejstarších židovských čtvrtí v Evropě a zcela první na světě nazvaná ghetto, oslavila v roce 2016 pětisté výročí svého vzniku a emoce se prý v Benátkách daly krájet. Americký trumpetista Frank London tehdy pro historicky první uvedení hry Kupec Benátský nejprve složil hudbu a o tři roky později tady odehrál koncert, nesoucí v sobě ducha vzpoury, naděje a snění o lepších časech, které se rodí ve všech ghettech na světě. A vše završilo letošní album Ghetto Songs.

Název ghetto dodnes oprávněně vzbuzuje velmi negativní konotace. Židé ho mají spojený s těžkými persekucemi a místy, odkud nebylo úniku; leda tak do plynových komor... Američanům vyvolává obraz segregovaných afroamerických chudinských čtvrtí, Jihoafričanům připomíná časy apartheidu a u nás se tak nepřímo říká blokům, kde žiji převážně Romové, v rámci korektnosti nazývaní sociálně nepřizpůsobiví občané.

Ghetto. Kdy a kde se vzalo

Ghetto je zkrátka fuj slovo, ale víte, kdy a kde vzniklo? Oficiálně 29. března 1516 v Benátkách, kdy dóže Leonard Loredan nařídil městské židovské komunitě sestěhovat se na ostrov čtvrti Cannaregio, kde se nacházela opuštěná slévárna, v benátském dialektu nazývaná geto, což evropští Židé vyslovovali jako ghetto.

Zprvu lokální označení získalo na významu v roce 1555, kdy papež Pavel IV., proslulý nemilosrdným pronásledováním Židů, vydal ostře protižidovskou bulu Cum nimis absurdum, začínající větou: „Jelikož je absurdní a krajně nevhodné, že Židé, kteří byli ze své vlastní viny Bohem zatraceni...“

Benátský model ghetta nejprve aplikoval v Římě a později na celém území tehdejšího Papežského státu. Ghetto se mezitím stalo slovem uváděným v protižidovských zákonech po celé Evropě.

Do prosperující Nejjasnější republiky benátské se Židé cíleně stahovali už od 10. století. Ačkoliv museli pro odlišení nosit povinně žluté klobouky, dařilo se jim tu dobře a významným způsobem se podíleli na rozkvětu benátské ekonomiky.

K německým Aškenázům postupně přibyli Židé z Levanty a Itálie a po vyhnání ze Španělska v roce 1492 dorazila mohutná vlna Sefardů.

V Evropě mezitím sílila protižidovská politika ze strany římskokatolické církve, takže benátskému dóžeti nezbývalo nic jiného, než se podvolit zřízením ghetta, jinak by Židům hrozilo úplné vyhoštění, což by na druhou stranu připravilo benátskou pokladnu o docela velké peníze. Pozemek byl obehnán vysokou zdí a přehrazen kanály, všechna okna s výhledem ven byla zazděna a dva mosty s bránami hlídali stráže.

Benátský pragmatismus ovšem získal navrch: zatímco v noci a během křesťanských svátků byly brány neprodyšně uzavřeny, přes den se židovští bankéři, lékaři a obchodníci mohli ve městě věnovat dál svým živnostem, vždyť přece řádně platili daně. Židovská obec samozřejmě financovala také veškeré náklady na správu a strážení ghetta, takže nakonec byli všichni jakž takž spokojeni.

První mrakodrapy? Hledejte v benátském ghettu

Ghetto se postupně rozšířilo o další dvě části a v 17. století v něm žilo okolo pěti tisíc obyvatel. A protože tu měl každý metr čtvereční cenu zlata a postupně nebylo kde bydlet, přišel nápad se stavbou až osmipatrových domů; nejvyšších v Benátkách a svého druhu prvních mrakodrapů na světě. Kosmopolitní ghetto se proměnilo v bující kulturní centrum, zahrnující synagogy, školy, divadla a v místních proslavených tiskárnách údajně vznikla velká část všech evropských hebrejských psaných knih.

Zdi ghetta po dobytí Benátek strhnul v roce 1797 Napoleon Bonaparte a Židům nakrátko vrátil všechna práva, s vládou rakouských Habsburků se ale spousta omezení vrátila. K úplné emancipaci došlo až s připojením Benátek k Itálii. Před druhou světovou válkou ve čtvrti žilo okolo 1500 obyvatel, z nichž třetinu deportovali nacisté do Osvětimi. Zrekonstruované židovské ghetto dnes patří mezi nejvyhledávanější turistické atrakce Benátek, zahrnující muzeum a volně přístupné synagogy.

Ve čtvrti operuje kulturní nezisková organizace Beit Venezia (beit znamená v hebrejštině domov – pozn. red.), která uvedením Shakespearova Kupce benátského nabídla nový pohled na antisemitské vyznění hry: významná americká režisérka Karin Coonrodová, specializující se na moderní úpravy Shakespeara, do role židovského lichváře Shylocka proto uprostřed kulis ghetta obsadila pět herců, kteří si rozdělili monology nejznámějšího benátského Žida, který sice nikdy neexistoval, ale jeho duch na místě straší dodnes.

Hudebně nechali organizátoři volnou ruku také Franku Londonovi, až nadpřirozeně plodnému skladateli, aktivistovi radikální newyorské židovské scény a trumpetistovi americké skupiny The Klezmatics. Prosazuje myšlení, že hudba je tu od toho, aby nám vyprávěla příběhy, které sice slyšet nechceme, ale slyšet musíme, jinak se o sobě nic nedozvíme a nebudeme se pokoušet o nápravu; nebo alespoň omluvu.

London má tak váženou pověst, že oproti jiným nemá pro každý svůj nový projekt získat ty nejlepší zpěváky a hudebníky. Na albu Ghetto Songs tak slyšíme zpívat libanonsko-amerického klasického tenoristu Karima Sulaymana, oceněného Grammy; ukrajinskou operní divu Svetlanu Kundish nebo proslulého newyorského kantora Yaakova „Yanky“ Lemmera.  Do kapely si London vybral jazzového kytaristu Brandona Rosse, perkusistu Toma Waitse Kenny Wollesene, světově proslulou cellistku Mariku Hughes nebo Grammy pětkrát oceněného jazzového kontrabasistu Gregga Augusta.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová