Hemžení bílých koní

Každým rokem se mě všichni ptají na totéž: Kde mám toho bílého koně? Už si ani nevzpomínám, kdy příjezd na tomto ušlechtilém dopravním prostředku skutečně vyšel přesně na den, ale přiznám se, že je to docela hezká představa. Jak brázdím ulicí 28.října v Ostravě na tiskovku krajského úřadu (bude o dálnici D47, opravdu), jak parkuji vedle limuzín a cestou hledám nějaký stánek s ovsem v akci. S mírně odřenou zadní oužlabinkou investigativně natáčím vyjádření kdekoho ke kdečemu a zase zpátky do redakce. U hypermarketu tlačí nějaký Martin svého oře ve vozíku, asi má strach o kopyta, jiný Martin zase hledá během policejní kontroly na svém koni espézetku a emise. Pochopitelně marně. A to nemluvím o vzpouře bílých koňů ve věznicích, tedy o revoltě nastrčených figurek pochybnými živly, což není tady na Ostravsku žádná výjimka. A co písnička Marie Rottrové o bílém oři hrající na všech stanicích, ve všech čekárnách a stájích... No není to krásná a milá představa krášlící inverzní počasí po babím létu?

Martinové, užijte si dnešní den co nejvíce. Nezapomeňte, že krásné Popelky jezdí na bílých Jurášcích, o bělouších snila také Julia Roberts jako Pretty Woman a Bajaja se ho dokonce dočkal. Bílý kůň je rozhodně lepší než bílá myška a proč si třeba nepředstavit, že jdete do autosalónu a kupujete si bílého jaguára s třemi stovkami koňských sil. Mimochodem, Martinové, co budete dělat v jedenáct hodin a jedenáct minut? Já budu sedět u oběda. Zkuste to taky a uděláme jeden velký martinský telemost. V jedenácté vteřině si něco přejme a to by v tom byl bílý čert, aby to nevyšlo!