Hlavně důstojně!

Začněme volbou veřejnou. Ta vypadá na první pohled líbivě. Každý poslanec a senátor by musel říct, kterému z kandidátů dává svůj hlas. Ostatní členové Parlamentu i všichni občané této země by tak přesně věděli, jak kdo hlasoval. Jasné, čisté a průzračné. Dvě stě poslanců a jedna- osmdesát senátorů by prostě muselo své volební karty odkrýt. Některým by to nevadilo, ale mnohým by se to určitě nelíbilo. Oprávněně by upozorňovali na to, že veřejná volba není volbou úplně svobodnou. Za takových okolností se totiž může snadno stát, že dotyčný poslanec nebo senátor nevyslechne hlas svého srdce a přesvědčení, ale dá přednost předem danému stranickému pokynu. A postojem odlišným s partajní linií si přece nebude komplikovat další politickou kariéru. Veřejnou volbu proto vnímám jako jistou formu nátlaku. Ani si nejsem jistý, jestli v případě volby prezidenta má u nás nějakou tradici. Samozřejmě mám na mysli volby za demokratických poměrů, u volby komunistických prezidentů bylo vše dané předem a na způsobu absolutně nezáleželo.

Druhou dnešní možností je volba tajná. Osobně jí dávám jednoznačně přednost. Jen při ní mohou členové Parlamentu hlasovat tak jak opravdu chtějí. Když už máme v Ústavě, a věřím že dočasně, že prezidenta volí Parlament, tak ať ho tedy volí zcela svobodně. Jistě, hrozí tady riziko zákulisních intrik a podrazů. Stačí vzpomenout volbu před pěti lety a zhnusený odchod Miloše Zemana z Hradu, kde ho při prezidentské volbě potopili jeho vlastní lidé. I to ale patří k demokracii, a tou se přece tak rádi oháníme!

Pro dnešní volbu prezidenta tak mám následující osobní priority: nejvíce stojím o to, aby to byla volba důstojná, tak jak se na hlavu státu sluší a patří. Handrkování o způsob volby by mi příliš důstojné nepřipadalo. O něco méně stojím o to, aby se z výše uvedených důvodů volilo tajně. A skoro lhostejné je mi, kdo ve volbě uspěje. Pro mě jsou oba kandidáti rovnocenní. Jinými slovy, není pro mě důležité kdo vyhraje, ale jak vyhraje.