Hrozící sloupy
Sedm tisíc sloupů veřejného osvětlení je v Ostravě v havarijním stavu. Říkají to šéfové městského podniku Ostravské komunikace. Po radních proto chtěli více peněz na nutné opravy. Politici ale rozhodli, že miliony navíc nedají. Proč?
Ostravské komunikace jsou městskou společností, což znamená, že její valnou hromadu vlastně tvoří členové městské rady. Měli by tak mít maximální možný přehled o problémech, které firma má. Nedávno je přetřásali na svém jednání. Šlo pochopitelně o peníze. Ostravské komunikace chtějí na nutné opravy téměř dvakrát tolik, než letos dostaly. Tedy 65 milionů korun. Šéfové společnosti říkají, že veřejné osvětlení je místy v havarijním stavu. Hlavně okolo chodníků v nákupních centrech a pak také na sídlištích z 60tých a 70tých let. Jde především o lokality v Porubě, Hrabůvce, Výškovicích či na Fifejdách. Radní peníze nedali. Ostravský primátor Petr Kajnar to zdůvodnil tím, že není oblast v krajské metropoli kam by proudil ideální objem financí a že chyba je hlavně v managementu společnosti. A tak sloupy na hranici životnosti hnijí dál a otázkou zůstává, kdo ponese vinu, až na někoho spadnou. Určitě se pak potřebné finance rychle najdou, a to i bez zadané detailní analýzy stavu veřejného osvětlení, o kterou ostravští radní požádali. Jestliže politici, kteří ovládají magistrát, říkají, že jedna z městských společností má nekvalitní management a že je špatně řízena, neměli by přece čekat a udělat personální výměnu. Jde totiž o městské peníze a jejich zodpovědnost. Koneckonců není tomu tak dávno, co rozhodli během několika dní o odvolání šéfa Sarezy, protože prý podle radních špatně hospodařil. Teď primátor říká, že změnám v Ostravských komunikacích brání politická shoda. A tak se vracím ke své původní otázce, kdo tedy ponese zodpovědnost, až zkorodované sloupy někomu ublíží?
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.