Ivana Šuláková: Dobrá pověst

Pokud jde o ztrátu osobních dokladů, považuji se za zkušeného veterána. O ty první jsem přišla bez vlastního zavinění. Spolu s peněženkou jsem se stala terčem útoku neznámého chmatáka. Další jsem odložila spolu se zbrusu novým mobilem na střechu auta, nastoupila a odjela. Další jsem utopila, když jsem se nedobrovolně vykoupala v říjnu ve Vltavě. Dodnes nechápu, proč jsem si v roli háčka brala na palubu raftu i řidičák.

Mou sérii nechtěných zkušeností uzavřelo vykradené auto. Nechala jsem v něm kompletní sadu osobních dokladů, platební karty i klíče od domu. Zloděj byl naštěstí hloupější než já, a tak mu nedošlo, že mi může vybílit i byt.

Když k tomu všemu připočtu povinné vyřizování dokladů kvůli výměně auta, manžela či bydliště, míním, že bych se mohla předáváním zkušeností i živit! Patřila jsem totiž k oné většině národa, které paní Štěstěna nepřála a ztracené doklady nevrátila.

Rozhodně ale přála minulý týden jedné dámě v nejlepších letech, která se vydala plenit obchody v centru Ostravy. Paní si nevšimla, že jí při placení doklady vypadly a odkráčela. Ostřížím zrakem vše zachytila naše zprávařka Lenka. Byla poblíž, a tak dokumenty sebrala a odnesla strážníkům.

Jaké bylo její překvapení, když jí doporučili, aby nález sama odnesla původní majitelce. Proč? Okamžikem předání polici se prý stávají doklady neplatnými a vlastníka by tak čekal celý kolotoč úředního vyřizování.

Tenhle příběh ve finále opravdu skončil dobře. Zprávařka Lenka, která zná v Ostravě osobně asi jen tři ulice, paní majitelku s mapou v ruce statečně vyhledala a doklady jí předala. Jen nedokázala pochopit, proč jí městský strážník nenabídl alespoň osobní doprovod do míst, která ze svých pochůzek zná jako svoje boty.

Já to ale chápu. Na paní Štěstěnu si přece nemůže hrát jen tak někdo. Obzvláště ne ten, který nosí uniformu a dodržuje předpisy. Vždyť by tím mohla utrpět jeho pověst, ne?!