Ivana Šuláková: Fotogenický miláček

Mám doma pejska. Tedy přesněji řečeno fenku křížence bostonského teriéra s bůhvíčím. Je to už psí babička, která má ledacos za sebou. Dokonce i dvě náročné operace, které přežila jen taktak.

Pokud máte doma taky nějakého čtyřnohého mazlíčka, určitě mi potvrdíte, že když onemocní, potřebuje nový pelíšek, lepší krmivo, hračku či pamlsek, nešetříte na něm. Tedy přesněji, pokud na to máte, koupíte.

Když si vzpomenu, jak jsem před pár lety vychovávala svého potomka, musím se trochu pousmát. Když si totiž říkal o nějaké naprosto nesmyslné hračky nebo zábavu patřící do kategorie hloupého vyhazování peněz, vždycky jsem se mu snažila vysvětlit, proč je to zbytečné, nabízela mu racionálnější alternativy a hlídala, aby těch čokolád, které má dodnes tak rád, nebylo příliš.

Můj syn odrostl a já najednou nemám komu vysvětlovat, kde a jak rozumně investovat peníze. A dokonce se sama chovám iracionálně. Kupuji nesmyslné pískající gumové hračky, které můj nahluchlý psík už stejně neslyší, rozplývám se nad psí dečkou s potiskem berušek, kterou si můj miláček hned zkraje označkuje a u regálu se zvířecími dobrotami málem zkouším, jestli jsou chutnější drůbeží nebo hovězí tyčinky na čištění psího chrupu. Prostě blbnu.

No, a když se vrátím k oné zprávě o tom, že Evropané fotí své čtyřnohé miláčky častěji, než partneři, nejsem o nic lepší. Tady mám ale logické zdůvodnění: moje třináctiletá fenka Viki je prostě manekýna!

Neprotestuje, když ji chci zvěčnit v jakékoliv její životní situaci. Nevadí jí šediny fotce nebo křivé zuby, ani vypoulené oči či odstávající uši. Je prostě dokonalým modelem, který bych v rodině jen těžko hledala a hlavně - přesvědčovala k pořízení byť jediného snímku.

A tak se hrdě hlásím k oné evropské většině, která má v databázi více fotek psího miláčka než svých dvounohých blízkých. A jak jste na tom vy?