Ivana Šuláková: Hmotná odpovědnost

Mám v rodině příbuznou, která léta pracovala jako prodavačka. Měla nelehký úkol: kromě toho, že musela nabízet zboží různého sortimentu, vybalovat jej a ukládat do regálů, oceňovat, uklízet prodejní prostory atd., patřilo k jejím každodenním povinnostem i permanentní hlídání všech skutečných i potenciálních zlodějů, kteří z obchodu odnášeli bez zaplacení vše, co se odnést dalo. Nejednoho takového výlupka dokonce pronásledovala až na ulici.

Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá: prodejna neměla žádné jiné zabezpečení, než bedlivý zrak svých zaměstnankyň. A ty také na svých bedrech nesly takzvanou hmotnou odpovědnost.

Pokud nevíte, oč kráčí, vězte, že o ní hovoří i Zákoník práce. Zmiňuje se ale i o tom, že vás zaměstnavatel nemůže přinutit, abyste takovou odpovědnost převzali, obzvláště, pokud k tomu nejsou vytvořené potřebné podmínky.

Přesto ubohé prodavačky každý den pronásledují své zákazníky mezi regály a přesto rok co rok, hromadně splácejí manko, které jim při sčítání zboží u inventury nutně vzniká. Když totiž přece jen seberou odvahu a hmotnou odpovědnost odmítnou podepsat s poukázáním na příslušné zákony, zaměstnavatel jim neprodlouží pracovní smlouvu. Nu, a s případnými nově příchozími reptajícími zaměstnanci ji raději vůbec nepodepíšou.

Od té doby, co tohle vím, už nebývám tolik nabroušená, když mě nějaká prodavačka a priori považuje za potencionálního chmatáka a sleduje jako ostříž svou oběť. Současně si ale říkám, jak by to asi u nás v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vypadalo, kdyby podobnou hmotnou odpovědnost podepisovali politici, třeba i na těch nejnižších úrovních. Myslíte si, že by za zloději utíkali taky až na ulici? Nebo, že by dokonce platili za cizí zlodějinu z vlastní kapsy?