Ivana Šuláková: Jednička s hvězdičkou

Doba, kdy jsem já sama chodívala do školy, je už hodně vzdálená. I přesto si stále pamatuji s jakou radostí jsem pelášila s vlajícím vysvědčením domů a ještě u zvonků v přízemí hulákala na rodiče v sedmém patře výsledky mého celoročního úsilí. Stejně dobře si ale pamatuji méně úspěšné spolužáky, kteří se doslova báli přijít domů. Inu, ne každému se daří. Otázkou ale je, nakolik mají na výsledku dítek školou povinných podíl jejich vrozené vlohy, smůla či nechuť učit se, a nakolik fakt, že se jim prostě v rodině málo věnují.

Když se tak zamyslím nad mými školními léty, musím uznat, že tolik času, kolik mi věnovala má máma, jsem nedala ani já vlastnímu synovi. Měl štěstí, že mu šlo všechno samo a hladce. Zato já jsem nejednou, například s matematikou, pořádně válčila. Válčila, ale válku neprohrála. Vždycky, když jsem zrovna prohrávala nějakou dílčí bitvu, byla tu moje máma, která mi vše vysvětlila, poradila. Často ve mne dokonce probudila hluboko pohřbené matematické vlohy jen tím, jak jsme společně soutěžily, která z nás úlohu s těžkým zadáním vyřeší dříve. Po těch letech je mi jasné, že zatímco já urputně zápolila s čísly, moje maminka už dávno znala výsledek, přesto mě nechala vyhrát. Ono totiž nešlo o prvenství, ale o vítězství nad předmětem, který jsem z duše nenáviděla. A to se nakonec podařilo.

A tak bych mojí mámě, i po těch třiceti letech, dala já osobně na vysvědčení jedničku s hvězdičkou. A co vy, rodičové, jakou známku byste si dali vy?