Ivana Šuláková: Lidice

Na to, abych zažila druhou světovou válku, jsem příliš mladá. A na to, abych měla pochopení pro hajlující omladinu, jsem zase příliš stará. Ale možná to není věkem, jen prachobyčejným pochopením toho, co je dobré a co zlé.

Zcela evidentně ale podobné vidění světa neměla trojice teenegerů, která kráčela ve čtvrtek podvečer pod okny Českého rozhlasu Ostrava. Mladíci, notně posilněni alkoholem, popouštěli uzdu svým emocím tak, že na celé okolí hlasitě hajlovali.

Nejdříve jsem myslela, že mě šálí sluch. Když už jsem ale nacistická provolávání uslyšela naplno z otevřeného okna, málem jsem spolkla lžičku od kafe. Nevěřícně jsem se vyklonila z druhého patra ve snaze zjistit, kdo že si to koleduje o kriminál a hlavně o všeobecné pohrdání.

Kriminál ani pohrdání se ale nekonaly. S kolemjdoucími Ostravany to neudělalo vůbec nic.

Zato ve mě to vřelo. Narychlo jsem přemýšlela, jestli nehorázné hulákání zachytit jako důkaz na reportážní přístroj nebo raději volat policisty, aby zasáhli z moci zákona. Než jsem se ale stačila rozhodnout, mladíci zmizeli v ulicích Ostravy.

Jedno ale nezmizelo: hořký pocit, že sympatie k nacismu spolu s Hitlerem a všemi jeho následovníky mají k vymření daleko. Přitom k tomu stačí tak málo: poučit se z historie. Možná tak budou mít následující generace šanci, že v kalendáři k datu vyhlazení Lidic nepřibudou i další data a další města a obce.