Ivana Šuláková: Nobelovka za bypass
Pamatujete si ještě dobu, kdy byla Ostrava nazývána "Ocelovým srdcem republiky"? Byla na to patřičně hrdá, stejně jako na dýmící komíny oceláren nebo třeba všudypřítomný popílek z koksovny Karolína. Po koksovně zbylo jen opravené Trojhalí, popílek z ní je pryč. To je dobrá zpráva. Ta špatná ale je, že v propadlišti dějin brzy skončí také jedna z vítkovických oceláren. Ostrava potřebuje bypass.
Ocelárna Vítkovice Steel, dřívější Evraz, nedávno změnila majitele. Ruští magnáti ji prodali skupině investorů za skoro šest miliard korun. Jenomže ač všichni čekali tolik potřebnou stabilizaci výroby, investoři už další peníze z kapsy vytahovat nechtějí. Přinejmenším odmítají zaplatit odprášení konvertorové haly, bez něhož nemůže ocelárna po vypršení povolení vyrábět.
Možná si řeknete, že 250 lidí není zase tak hodně a že je to úplně jiná situace, než když se před lety rozpadal původní vítkovický kolos s desetitisíci zaměstnanců.
Ano, máte pravdu. Ale teď, když na Ostravsku už dlouhodobě chybějí místa, je třeba se na problém dívat v širších souvislostech. Číslo totiž může být mnohem vyšší, protože na zavíranou ocelárnu navazuje další výroba. Například do ní putuje celá pětina surového železa z vysokých pecí nedalekého Mittalu.
Co když se jeho majitelé rozhodnou jednu z pecí úplně odstavit a případné resty řešit ze své polské fabriky? V tom okamžiku se bez práce ocitnou další lidé! A to už vůbec nemluvím o řadě malých firem a živnostníků, kteří jsou na končících provozech existenčně závislí jako dodavatelé služeb.
Obavy o budoucnost se proto šíří mnohem dále, než za vraty vítkovické ocelárny. V regionu už teď prakticky není rodina, kterou by nějaké propouštění v minulosti nezasáhlo. Lidé si tu proto nejen zvykli žít s vyhlídkou nejisté výplaty, ale hlavně si osvojili hodně pokroucený model vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Od svých chlebodárců si nechají líbit to, co by někde netolerovali: nízké mzdy, přesčasy zadarmo, nenahlášené pracovní úrazy, hrubé jednání i ponižování.
Jsem si jistá, že lidé z jiných, bohatších regionů Česka, takové chování nechápou nebo možná i odsoudí. Proč? Protože nemusejí dennodenně řešit těžké dilema: "Vzepřít se a přijít o práci? Anebo sklopit hlavu za životně důležitou výplatu?" A znají to i naši politici: "Odmítnout další vypouštění jedů do vzduchu a přijít tak o regionálního zaměstnavatele? Anebo prodloužit emisní povolenku a zachránit tolik potřebná místa?"
Kdyby tu byl někdo, kdo ví, jak z toho ven, dala bych mu Nobelovku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
