Ivana Šuláková: Notorici

Fakt, že lidé zbytečně blokují tísňové linky, není ničím novým. Operátoři, kteří tato čísla obsluhují, by o tom mohli vyprávět dlouhé a smutné příběhy. Všechny mají jedno společné - bezohlednost.

Zatímco více či méně opilí, pomatení, nudící se či bavící se volající planě tlachají na linkách 112, 150, 155, 156 nebo 158, jiným, kteří se kvůli tomu dovolat nemohou, jde o majetk, zdraví či o život. Onoho čtyřicetiletého muže, kterého teď karvinští policisté dopadli, neomlouvá ani to, že měl v sobě přes dvě promile alkoholu. Vždyť na tísňové linky ostravského Integrovaného záchranného systému zavolal v rozmezí pouhých několika hodin téměř 70krát!

Podobných případů jsou v našem kraji stovky, v republice tisíce. Pachatele se často nepodaří odhalit a ti, kteří se nakonec dostanou až k soudu, odcházejí jen s pokutou. Personál tísňových linek je asertivní a ví, jak takové situace zvládat. Je ale také naštvaný, když se podobných notorických volačů objeví hned několik najednou.

Počítám, že kdyby se jim v daném okamžiku dostali do rukou, mohlo by, nadneseně řečeno, dojít i k veřejnému lynčování. Jak ale na takové lumpy, když domluvy ani pokuty nezabírají? Každa rada je tady drahá a kdyby byla proveditelná v praxi, určitě by už zdárně fungovala.

Jeden návrh, bych měla. Uložme do počítačové paměti záchranářského centra telefonní čísla, z nichž někdo záměrně spustil planý poplach nebo tísňovou linku nějak zneužil. A nastavme systém tak, že až někdo z těchto čísel zase zavolá, spadne hovor do pomyslného odpadkového koše. Postup bude stejný jako u otravných zásilek v elektronické poště, které nechceme číst.

Volající by tak už nedostal šanci záchranářské linky blokovat. A ještě jeden efekt, i když hodně drsný, by to mohlo mít - možná by takový člověk i sám okusil, jaké to je nedovolat se pomoci, když ji skutečně potřebuje.