Ivana Šuláková: Ostrava se probudila

Fakt, že v Ostravě pobývalo o několik desítek tisíc lidí více než obvykle, byl minulý týden znát na každém kroku. Zaplněné kavárny, restaurace, smích a hlahol v ulicích, všudypřítomná hudba, na trávnících posedávající i polehávající skupinky lidí... no, prostě - Ostrava opět ožila. A já ožila spolu s ní.

Nevím jak vy, ale v posledních letech mám pocit, že se moravskoslezská metropole rok od roku stále více vylidňuje. Znát je to hlavně o víkendech.

Vyrazíte li do centra třeba o sobotním či nedělním odpoledni, budete mít určitě, stejně jako já, pocit, že jste se ocitli v sídle začarované spící šípkové Růženky. V ulicích skoro nepotkáte živáčka, při snaze poobědvat v restauraci narazíte jen na zamčené dveře a ticho, které všude panuje, snad není ani v lese.

Přesto, že i já mám v podstatě ráda klid, tak právě tento mrtvolný-víkendový nesu docela nelibě. Mám pocit, že Ostrava umřela.

Právě proto jsem s takovým nadšením sledovala zmiňovaný mumraj posledních dnů a s potěšením koukala na mladé lidi brebentící všelijakými jazyky a užívající si letního sluníčka i hudby a sportu, za kterými do našeho města přijeli. A věřte mi to nebo ne, byla jsem za jejich alespoň dočasnou společnost ráda i přesto, že mě jejich hlasitější zábava nejednou vytrhla z mého nočního spánku.