Ivana Šuláková: Paměť národa

Ostrava si 70. výročí konce válečných bojů v tomto městě připomenula více než důstojně. Mohutné oslavy, které vyvrcholily tento čtvrtek mimo jiné přehlídkou dobové armádní techniky, simulací bojů o Sýkorův most, seskoky parašutistů i závěrečným ohňostrojem, byly pastvou pro oči i těch lidí, kteří toho o druhé světové válce vědí pramálo, nebo možná vůbec nic. Narodili se totiž i několik desetiletí poté, kdy osvobozenecké tanky do Ostravy vjely.

Že by přesto měli vědět alespoň něco ze školních hodin dějepisu?! Souhlasím. Ale...

Ono ‚ale‘ souvisí s faktem, že ne každý kantor umí dějepis učit tak, aby byl zajímavý. Já osobně jsem tento předmět ve škole doslova nesnášela. Obnášel totiž většinou jen povinnost biflování klíčových dat a jmen.

Zato jsem ale milovala vyprávění mojí babičky. Dodnes si vzpomínám, jak jsem se večer těšila, až budu moci vyslovit onu kouzelnou větu: "Babičko, vyprávěj mi o tom, jak jsi byla malá!" A babička vyprávěla. O dětství za Protektorátu, o tom, jak se její bratr musel schovávat v hnoji před nacisty, jak se ve škole učila všechno jen v němčině a o mnohém dalším.

A tak, zatímco mě učitel v hodinách dějepisu uspával svým nudným a monotónním výkladem, při babiččině vyprávění mi oči svítily do tmy jako baterky. A jen co skončil jeden příběh, loudila jsem další a další. A taky jsem o něm později přemýšlela, představovala jsem si, jaké to asi tenkrát bylo.

Babiččiny hodiny dějepisu mi prostě dávaly mnohonásobně více, než všichni učitelé a učebnice dohromady. Byl v nich totiž skutečný život, skutečné události, někdy úsměvné, často velmi smutné, ale hlavně - poučné.

Možná i vy, stejně jako já, patříte ke šťastlivcům, kteří takovou babičku měli, nebo stále mají. Možná se s ní také dělíte o příběhy z naší historie. A pokud ne, třeba vám ji aspoň trochu nahradí příběhy, které vám v těchto dnech nabízíme prostřednictvím našeho vysílání. Příběhy, na které bychom neměli zapomenout a kterým vznešeně říkáme Paměť národa.