Ivana Šuláková: Potmě

Tento týden jste mohli v ulicích měst potkat Světlušky. Řeč ale není o okřídlených broučcích, které si ještě možná pamatujete z dětské knížky Jana Karafiáta. Jde o dobrovolníky, kteří s kasičkami vyrazili mezi lidi, aby od nich vybírali příspěvky určené na pomoc nevidomým a slabozrakým. Tradiční sbírka rozhlasového nadačního fondu Světluška začala v pondělí tento týden a i tentokrát do ní přispěly tisíce lidí. Proč?

Možná proto, že sami mají v rodině někoho, kdo má potíže se zrakem. Možná proto, že přispívají na charitativní projekty pravidelně a soucítí s těmi, kteří to mají v životě kvůli handicapu opravdu složité. A možná také přispěli úplně poprvé a jen kvůli tomu, že si na vlastní kůži vyzkoušeli, jaké to asi je nevidět. Umožnila jim to mimo jiné autobusová Kavárna POTMĚ, která jezdí po celé České republice.

Byla před časem i v Ostravě, a tak jsem si tam zašla vypít hrníček, který mi připravil a přinesl nevidomý kavárník. Zatímco on si počínal skutečně bravurně a neukápl z nápoje ani slzu, já se pořádně pobryndala. Skvrnu, kterou jsem si na tričku nechtěně vyrobila, se mi úplně vyprat nepodařilo a vidět je dodnes. Onen mladý muž, který mi kávu přinesl, by asi nějaký flek neřešil, prostě by ho neviděl. Řeší daleko větší potíže.

Snad je jemu i jiným podobně handicapovaným pomohou zmírnit i peníze od dárců. Ty, které vybraly Světlušky v ulicích, které chodí po celý rok na speciální konto a které utržila Kavárna POTMĚ za speciální hrníčky. Rozhodně dobře poslouží i díky vám všem, kteří jste svým dílem přispěli a ještě přispějete. Mimochodem, z onoho světluščího hrníčku, který jsem v kavárně dostala, chutná ranní káva opravdu výtečně!