Ivana Šuláková: Risk za volantem

Nevěřícný pohled, úžas, husí kůže a mráz někde v zátylku - přesně tak jsem ve středu ráno reagovala na zprávu o železničním neštěstí ve Studénce. Před očima se mi okamžitě míhaly obrázky staré několik let. Byly skoro ze stejného místa, jen se tehdy vlaku do cesty nepostavil náklaďák, ale most.

Podle řečí lidí, které jsem si od středy vyslechla ve vlaku, v tramvaji, na zastávce i v parku, soudím, že tato událost nenechala chladným asi nikoho. V mnohých případech je tomu tak i proto, že lidi šokovalo naprosto nezodpovědné chování řidiče náklaďáku, který podle kamerových záznamů za nehodu může.

Experti nevěřícně kroutí hlavou nad tím, že se řidič nepokusil projet závory. Je to prý snadné a navíc by proražení zábran zastavilo provoz na trati. Ano, když si takhle sedím v klidu a v pohodě za mým počítačem, taky tvrdím, že tohle by mě napadlo jako první.

Jenomže, ruku na srdce dámy a pánové, už jste se někdy ocitli v takové životně nebezpečné situaci, abyste mohli tvrdit, že si za všech okolností zachováte chladnou hlavu? Já bych si to o sobě říci netroufla. Například mě jednou kolem půlnoci napadl jeden výlupek. A moje reakce? Ztuhla jsem strachem a nebyla jsem schopná ničeho.

Možná, že i onen řidič prožíval něco podobného. To z něj ale v žádném případě nesnímá vinu za to, že na kolejiště vjel na červenou. Stejně jako spousta řidičů před ním a taky po něm.

A víte co? Taky občas vjedu na křižovatku na oranžovou v naději, že to, takříkajíc, stihnu. Červená je pro mě tabu. A teď? Teď si určitě raději počkám.

Nevím, jak dlouho mi moje předsevzetí vydrží, ale jsem si jistá, že si tím pochvalu od ostatních řidičů nevysloužím. Spíše to bude minimálně pár nadávek a nějaké to troubení s nejapnou poznámkou o ženě za volantem.