Ivana Šuláková: Rozhlasové vlnění

Na Denisově, dnes Smetanově náměstí, bývala ve dvacátých letech minulého století požární zbrojnice. Nebyla to ale obyčejná zbrojnice. Ve svých útrobách totiž skrývala cenný poklad - tehdejší velmi moderní a žádanou technologii, která umožňovala přenášet mluvené slovo a hudbu do éteru.

Signál se začal pokusně šířit pomocí dnes už neexistujícího vysílače Svinov poprvé, na den přesně, před 85 lety. Zapomeňte ale na dnešní moderní digitální technologie. Vše se tehdy vysílalo živě, natáčení ještě neexistovalo.

Od té doby uběhlo hodně vody. Rozhlas zažil první přímé přenosy z kaváren, divadla, stěhování do studia do budovy v tehdejší Hviezdoslavově ulici, nynější Dr. Šmerala. Také se rozrostl o hudební a činoherní studio s režií, hlasatelnou a technickou kontrolou, a o tři vysílací pracoviště i o velké hudební studio s režií.

Má za sebou i období nacistické okupace s cenzurou každého slova, zavádění studiových magnetofonů a magnetofonových pásů, o něco později i magnetofonů reportážních, často neuvěřitelně rozměrných a těžkých. A tak bych mohla pokračovat dál až do současnosti.

Já sama po rozhlasovém boku kráčím necelých pět desetiletí. Zprvu jako nadšená posluchačka pohádek, později jako obdivovatelka melodických hlasů vážených pánů redaktorů či hudebních hitů mých oblíbenců.

Součástí světa zvaného "rozhlasové vysílání" jsem jen něco přes dvacet let. I přesto jsem ale v tomto světě zažila mnohé, dobré i zlé. Pochopila jsem přitom jednu důležitou věc - rozhlas byl, je a bude naším neodmyslitelným společníkem. A i když někteří skeptici tvrdí, že v konkurenci modernější médií nastal soumrak rozhlasového vysílání, já tomu nevěřím. Na to má až příliš mnoho fanoušků.

A nejen to. Rozhlas byl, je a bude také centrem, kolem kterého se soustřeďuje i další kulturní život v regionu, je jeho součástí a často také iniciátorem. Je to role, kterou si nepřiřkl sám, dali mu ji lidé, kteří rozhlasové vysílání tvoří a hlavně ti, kteří jej poslouchají.

Byl také u důležitých politických změn ve společnosti, byl u toho, když jsme se bránili okupantům, byl součástí národních obrod. A v tom je jeho nezměrná síla.

Bývá dobrým zvykem oslavenci vinšovat vše dobré, i já se proto připojím s přáním: hodně dalších let v plné kondici, ostravský rozhlase, ať už v podobě analogové, digitální nebo té, kterou vymyslí naše příští generace.