Ivana Šuláková: Školníci

Je to už dost dávno, kdy jsem chodila do školy, ale tu dobu si pamatuji přesně. Ti, kteří neměli se vstáváním problémy, den co den postávali v hloučcích před školní budovou a trpělivě čekali, až ve tři čtvrtě na osm školník zachrastí klíči a odemkne bránu.

Já ranním ptáčetem nebyla, a tak jsem přicházela, lépe řečeno dobíhala, až s prvním zvoněním. Ti, kteří byli ještě pomalejší než já, měli smůlu. Přesně v osm hodin totiž školník opět zacinkal klíči a vrata zamknul.

Stejný rituál se opakoval, když žáci budovu opouštěli. Kdo přišel později nebo odcházel dříve, musel na školníka zazvonit.

Tenhle jednoduchý recept kontroly byl ale úplně běžný i jinde. Byl ochranou před zloději. Byla totiž doba, kdy se nám o digitálních kamerách ani nezdálo, stejně tak o GPS nebo speciálních elektronických zámcích na čipy.

Školník byl tím, který kontroloval, měl přehled a občas káral i ty, kvůli kterým musel přijít odemknout speciálně i po osmé. Učitele, kterým se taky občas podařilo zaspat, nevyjímaje. Měl proto patřičnou autoritu a dá se říci, že možná i větší, než ředitelka. A co je podstatné - po škole se díky němu nepoflakoval nikdo, kdo tam neměl co pohledávat!

A proč o tom mluvím? Protože se nestačím divit, jaké nesmysly některé pomazané hlavy vymýšlejí, když debatují o tom, jak ochránit školáky před podobnými lidmi, jakým je třeba ona schizofrenička, která útočila v Havířově a ve Žďáru nad Sázavou.

Kamery, elektronické zámky, čipové karty na vstup do budovy... Způsobů, jak využít moderní techniku k ochraně dětí je určitě spousta. Stojí ale také spoustu peněz, které by školy potřebovaly někde úplně jinde, nemyslíte?

Takže vezměme rozum do hrsti a vraťme se ke starým dobrým školníkům. Určitě neprohloupíme.