Ivana Šuláková: Státní svátek

Mám odpor vůči oficialitám. Jsem na tom pravděpodobně stejně, jako většina našeho národa nad čtyřicet let věku. Slavnostní proslovy politiků a kladení věnců u památníků ve mně vyvolávají vzpomínky na období, kdy byla ignorace podobných akcí protistátním prohřeškem.

Doba se naštěstí změnila ale má nechuť k proslovům hlavounů s pugéty zůstala. Připadají mi takové nějaké ... násilné. Mám zato, že úctu k odkazu bojovníků za svobodu můžeme vyjadřovat mnohem lidštěji, než okázalostmi před objektivy kamer a fotoaparátů.

Stačí přece, když si při míjení památníku obětem politických represí uvědomím, jak moc se jich nevrátilo zpátky domů. Nebo že při pohledu na pamětní desku věnovanou obětem fašistické zlovůle nebudu zaměňovat Němce s nacistou. A také, když kořeny dnešního Státního svátku nebudu spojovat jen s cinkáním klíčů na Národní třídě v roce 1989.

Že to považujete za samozřejmost? Omyl! Sama jsem byla šokovaná, když se mi jistá žena s patnáctiletou praxí v médiích snažila namluvit, že dnešní Státní svátek má původní kořeny v Sametové revoluci. Fakt, že Den boje za svobodu a demokracii připomíná události, které se odehrály o 50 let dříve, jí prostě uniká.

Uzavření českých vysokých škol nacisty, pohřeb Jana Opletala, devět studentů popravených bez řádného soudu, deportace dalších dvanácti set do koncentračního tábora ... to všechno jsou události, které tvoří naši minulost, paměť i budoucnost. A to bez ohledu na fakt, jestli jste student nebo pracující, papaláš s pugétem u památníku nebo novinář zavrhující oficiality.