Ivana Šuláková: Úsměv léčí

Léto je obdobím, kdy kolem sebe šíříme více pozitivní energie. Za vším je dostatek sluníčka, dlouhé dny a v mnohých případech i více odpočinku a dnů volna. Stačí se kolem sebe rozhlédnout a hned je vám jasné, že těch škarohlídů a bubáků je mezi námi nějak méně než v jinou roční dobu.

Na můj vkus je ale zamračenců pořád až příliš. O zamračené zimě se zamračenými lidmi už ani nemluvě. Uvědomila jsem si to během mé nedávné dovolené. Musela jsem cestovat přes dva a půl tisíce kilometrů abych si uvědomila zásadní rozdíl mezi námi, Středoevropany a lidmi, kteří žijí blíž k rovníku.

Mají toho strašně málo, někteří skoro vůbec nic, ale jedno jim nechybí nikdy - permanentní úsměv na tváři. To byla také má odpověď na otázku kamarádů a známých, co mně během dovolené nejvíce zaujalo.

Ano, byl to právě onen úsměv na tváři, který způsobil, že i já jsem se už po dvou dnech tvářila jako mimozemšťan s pusu od ucha k uchu. Tak nakažlivá byla tahle pozitivní nálada.

Paradoxem je, že lidé, kteří mě o své úsměvy obohatili, často k radosti vůbec žádný důvod nemají. Život mají těžký, jsou chudí, žijí v permanentním nebezpečí a často netuší, jestli budou mít za pár dnů co do pusy. Teď ale běhají po světě, a tak se z života se radují.

Je to náramná, byť jednoduchá filozofie. Má ale něco do sebe, co říkáte?