Ivana Šuláková: Žebráci s kontem

Jeden z mých bývalých zaměstnavatelů kdysi na mou adresu prohlásil, že mám příliš silné sociální cítění. Dodnes si nejsem zcela jista, jestli to z jeho strany byla lichotka nebo kritika. Na jeho tvrzení ale asi bude něco pravdy. Soudím tak alespoň podle toho, jak často mě na ulici oslovují naprosto neznámí lidé s žádostí o pomoc, nejčastěji peněžitou. Ještě před nedávném jsem v podobných situacích více či méně ochotně vytáhla peněženku a přispěla alespoň pár drobnými na údajnou jízdenku, rohlík, nocleh v azylovém domě či boty pro strádajícího potomka.

A dnes? Těžko říci. Buď jsem přišla o mé sociální cítění nebo jsem konečně se zpožděním pochopila, že řada podobně žebrajících lidí má možná vyšší příjmy než já a vůbec nestrádá. Uvedu alespoň jeden příklad za všechny a jsem si jista, že jste se s ním setkali také: mladý muž kolem třicítky, hladce vyholený, čistě oblečený s trpitelským výrazem ve tváři obchází centrum Ostravy se srdcervoucí historkou a nataženou dlaní. Údajně jej z bytu vyhodila přítelkyně a on nemá kde spát, musí být na ulici a potřebuje peníze alespoň na jeden nocleh v azylovém domě.

Příběh je pochopitelně smyšlený. Onen trpitel totiž brouzdá se svou legendou ulicemi krajského města už řadu měsíců, mě samotnou oslovil třikrát a jak se zdá, ve vytahování peněz z důvěřivých občanů je úspěšný. Soudě tak alespoň z jeho vymydlené vizáže. A není sám.

Podobných výlupků je mnohem více. Bohužel, často přitom škodí i těm, kteří skutečně mezi lidi vyrážejí s kasičkami určenými na dobročinné účely. Důvěra lidí se totiž ztrácí velice rychle. A tak nezbývá doufat, že oněch čtyřicet tisíc dobrovolníků Charity nebude ani letos v lednu koledovat v rámci tradiční Tříkrálové sbírky zbytečně.