Ivana Šuláková: Žebrák

27. duben 2013
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Bezdomovci, žebráci, homelesáci... Kolik různých pojmenování si vysloužili lidé, kteří dobrovolně či nedobrovolně žijí na ulici? Těžko říci. Je jich dost, ale zdaleka ne tolik, aby přesně vyjádřila jejich způsob života, myšlení a chování. My, kteří žijeme takříkajíc "civilizovaně" v teple našich domovů, asi jen těžko pochopíme jejich svět. I když se aspoň tu a tam snažíme pomoci. Třeba drobnými, která dáme do nastavené dlaně. Ne vždy jsou ale použity tak, jak bychom si přáli.

Mám tu scénu pořád před očima. Bylo mi osm a spolu s rodiči jsem byla na výletě v nedalekém polském Krakowě. Stála jsem na místním rynku před kostelem sv. Vojtěcha, a nevěřícně zírala na jakéhosi otrhance s chromou nohou, který zpíval a kolemjdoucí prosil o drobné.

Nutno dodat, že byl na tehdejší mrazivý únor spoře oblečen, vypadal velmi nezdravě a jeho ochraptělý hlas zněl skoro jako ze záhrobí. Byl to pro mne šok. Poprvé v mém životě jsem viděla žebráka.

Protože jsme tehdy doma koukali na polské televizní programy více než na české, okamžitě jsem porozuměla, co od kolemjdoucích tenhle nevzhledný chlapík chce. Co jsem ale jako dítko ze třetí třídy nechápala, bylo, proč to chce? Teprve maminka mi, přiměřeně mému věku, vysvětlila, oč vlastně jde.

Asi to byl pro mne emotivně velmi silný zážitek, když se mi po skoro čtyřiceti letech stále vybavuje. To jsem ale tehdy vůbec netušila, že podobných žebráků budeme mít jednou v Česku taky dost.

Teď, s příchodem teplého počasí, jako by jich v ulicích nějak přibylo. Už se nezůstávají v noclehárnách, v průjezdech domů a v nádražních budovách. Dychtivě nastavují tvář slunečním paprskům a stejně tak své dlaně ke kolemjdoucím.

Bývaly časy, kdy mi soucit nedovolil otočit se a odejít. Přispěla jsem, někdy třeba jen pár korunami, jindy čerstvě koupeným pečivem. A výsledek? Peníze skončily utopené v krabicovém víně, voňavé rohlíky z pekárny v odpadkovém koši. Přesvědčila jsem se na vlastní oči.

A tak konám dobré skutky už jen tak, že občas od nějakého bezdomovce koupím časopis Nový prostor. Nechť mi autoři prominou, ke čtení to moc není, asi mám jiný vkus, ale o to přeci nejde.

Jde o to, že šanci dostává ten, kdo o ni opravdu stojí a chce ji využít. A tohle by, podle mě, mělo platit pro úplně všechny, kteří o pomoc bližního žádají. Ať už žijí v teple domovů nebo na ulici.

Jedno bych ale moc ráda věděla. Dostal někdy takovou šanci i onen žebrák z Krakowa z poloviny sedmdesátých let?

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.