Ivana Šuláková: Žena regionu a její Ondrášek

Za významnými životními počiny bývá obvykle skrytý hluboký lidský příběh. Stejné je to i v případě Sylvy Vartové, zakladatelky mobilního hospice Ondrášek. Tento týden jí hejtmanství předalo titul Žena regionu. Ocenilo ji za to, že založila a pomáhá provozovat hospic, který ulehčuje péči o nevyléčitelně nemocné v jejich domácím prostředí.

Sylva Vartová začala tuto službu nabízet ve dvou lidech před 13 lety a dnes má hospic k dispozici celý tým zdravotníků. A proč to všechno dělá? Protože dobře ví, jaké to je, když rodičům umírá jejich dítě a oni chtějí, aby své poslední dny strávilo mezi svými nejbližšími.

Paní Sylva měla syna Ondřeje, po kterém je také hospic pojmenován. Dnes by mu bylo zhruba tolik, kolik je mému synovi, také Ondrovi. Když měl Ondra Varta 16 let, zjistili mu lékaři rakovinu kůže. Velmi agresivní. Ač pro něj maminka Sylva dělala všechno, co bylo v jejích silách, zemřel. Pečovala o něj do posledního okamžiku. Zemřel fyzicky, ale propůjčením svého jména hospici vlastně žije dál.

Asi jen zakladatelka mobilního hospice Ondrášek doopravdy dobře ví, jaké to je realizovat svůj sen a přitom bojovat s úředním šimlem, se zdravotnickými lobby i se zkostnatělou strukturou všech institucí, od kterých potřebujete to správné razítko.

Její příběh jsme v různých podobách zaznamenali v Českém rozhlase už vícekrát, dočkal se ocenění novinářských i lidských a teď i toho od krajských politiků. Zní Žena regionu. Ale já si myslím, že název není správný. Počin Sylvy Vartové totiž dalece přesahuje hranice kraje. Jen díky ní dnes mohou podobné služby pomáhat.

Paní Sylva Vartová, zakladatelka mobilního hospice Ondrášek, je pro mne symbolem ženy bojovnice, která se nevzdává. Žena s příběhem, u kterého jen obtížně zadržujete slzy, a přesto dost silná na to, aby svou pomocnou ruku podala těm, kteří prožívají ty své vlastní tragické životní příběhy.

Svým počinem se nechlubí. Ulice nezdobí plakáty s její tváří a u voleb neházíme do urny kartičky s jejím jménem. Je mámou dvěma dcerám, pracuje ve svém civilním povolání a stále je dobrovolnicí v hospici. A za to všechno jí patří můj skutečný obdiv.