Jak na koníčky?

Už více než rok a půl obíhám v rámci svých redaktorských povinností různé nadšené sběratele a "koníčkáře". Nakonec, že je jich v regionu celá řada se můžete pravidelně přesvědčovat v našem Hobby magazínu. Když jsem s tímto pořadem začínal, ani ve snu by mě nenapadlo, že se setkám s tolika zajímavými lidmi. Nikdy jsem to nepočítal, ale vsadím se, že jsou jich určitě desítky.

Pamatuji si, že vlastně už natáčení mé první reportáže o psím sportu zvaném Agility, se uskutečnilo za dost zajímavých okolností. Ačkoliv ten den meteorologové předpovídali zcela jasnou oblohu, lilo doslova jako z konve. Zvláštní ovšem bylo, že mně ani respondentovi a jeho poslušnému psovi to vůbec nevadilo. V klidu jsme se bavili pod širým nebem a promokali u toho doslova na kost. A tak jsem se vlastně přesvědčil, že k absolutnímu štěstí některých úplně stačí to, když se mohou pochlubit se svým hobby. A klidně si u toho můžou padat třeba trakaře. Mezi nejčastější "chlubílky" patří podle mě rozhodně sportovci. Fotbalisté, hokejisté, florbalisté, ale taky krasobruslaři nebo plavci. Nejlákavější však bývají návštěvy sběratelů. Věděli jste například, že v Těrlicku bydlí jeden dvacetiletý mládenec, který vlastní stovky historických rozhlasových přijímačů? Když jsem jeho ohromnou kolekci viděl poprvé, zůstal jsem jen ohromeně stát. Zaprášené bedýnky, ze kterých trčí hromady drátů, už musí skladovat ve stodole, protože domů se mu už nevejdou. Přál bych vám ten pohled a hlavně zanícené vyprávění obyčejného lidského příběhu, který se však do mnohých reportáží jen těžce vejde.

A takových lidí jsem v uplynulých osmnácti měsících potkal více. Každý z nich se něčím pyšní a mnozí udělují rady méně zkušeným. Je fajn, když si člověk najde čas na věci, které ho skutečně baví.