Jaký život žijeme?
Den co den vám v ranním čase našeho vysílání nabízíme poznámku některého z redaktorů. Nápady k tomu, aby o něčem psali, se určitě rodí za nejrůznějších okolností a na nejrozmanitějších místech. Například ta dnešní napadla Naďu Čvančarovou v muzeu, při pohledu na staré žehličky, pračky a ruční mlýnky.
Možná i vy to máte podobně. Vracíte se v podvečer z práce domů, dveře se otevírají samy po zadání vstupního kódu. Sáhnete po rychlovarné konvici a do hrnku nasypete instantní kávu. Po paměti naprogramujete pračku. Od běloskvoucího prádla vás opět dělí jen jedno zapnutí knoflíku. Před stoupnutím si pod sprchu vás ani nenapadne, že by neměla téct teplá voda. Nedej bože, že by vůbec někdy netekla voda! A během vodní vzpruhy přemýšlíte, jestli si pak něco k jídlu vykouzlit z osvědčené zmražené ryby a zeleniny, anebo vám bude stačit si v mikrovlnce za minutu přihřát něco ze včerejška. Šetříte zkrátka čas. Toho není nikdy dost. Potřebujete ještě pracovat, vyřídit resty, maily, telefony, v lepším případě si chcete číst nebo sledovat na televizi.
Jak to vůbec dělali naši předci, že všechno stihli? Při vší té technické nedokonalosti, jak se nám to alespoň tak dnes zdá. Například ženy před nějakými sto nebo více lety, kterým ležela na bedrech celá domácnost. Jenom to, než roztopily v kamnech, ohřály vodu, obstaraly děti, popřípadě i hospodářství. Než nachystaly bez dnes pro nás naprosto běžných vymožeností v kuchyni jídlo na celý den. Než zpracovaly suroviny, navařily a napekly a než to pak zase všechno stihly uklidit. A kde jsou další domácí práce? Všechno to praní, nejdřív někde u potoka s valchou, později v primitivních ručních pračkách, kde ale pořád bylo všechno to máchání a ždímání prádla jen fyzickou dřinou. Když se kolem roku 1920 objevily první pračky s elektromotorem, musela to být pro hospodyně, tedy především ženy, neskutečná úleva! Anebo žehlení. Kdo by nechtěl rád chodit nejen v čistém a voňavém oblečení, ale taky pěkně vyžehleném a upraveném. Mám husí kůži, když si představím, jak žehlím čistě bílou naškrobenou košili žehličkou plnou žhavých uhlíků. A ne jednu, ale deset. A k tomu spoustu lněných prostěradel a povlečení a ubrusů a všeho, co k domácnosti patřilo. Zkrátka - stejně tak, jako můžeme bědovat, že nám dnešní uspěchaná doba něco vzala, tak nám určitě i dala. Záleží na úhlu pohledu. Faktem ale je, že jsem se nedávno při pohledu na historické exponáty, třebaže to byly právě staré žehličky, pračky, šlapací šicí stroje nebo ruční mlýnky na kávu, neubránila jisté nostalgii a dojetí. Navštívila jsem totiž Technické muzeum v Petřvaldě, kde právě probíhá výstava s názvem Pomocníci v domácnosti aneb Nejsme na to sami. Je to skutečně moc zajímavá podívaná, která vám nedá nezamyslet se nad tím, jaký život žijeme teď, jak lidé žili kdysi a jaké to tady asi bude, až my tu nebudeme a sami se staneme tak trochu pravěkem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.