Je to za námi

Nemám ráda Velikonoce. Můžete si o mě myslet, že jsem špatnou křesťankou, když je můj postoj k těmto svátkům tak negativní, ale je mi to úplně fuk. Nemůžu si pomoci, ale zhruba od mých patnácti let mi každoroční pondělní velikonoční rituál připadá jako jeden velký trapas. Nebaví mě navlékat se do hrubých kalhot a svetrů jen kvůli přitroublému zvyku mlátit slabší pohlaví tatary a jalovcem. Dělá se mi špatně ze směsice pachů laciných voňavek, kterými mě od dětství polévali. A rozhodně nehodlám nalévat už tak notně podroušené chlapy alkoholem, který raději vypiju někdy v klidu se svými dobrými přáteli. Že je váš pohled na Velikonoce jinačí? Že jde o nejvýznamnější křesťanský svátek v roce a můžeme jej strávit v klidu, rozjímání a rodinném kruhu i díky tomu, že kvůli němu máme od státu den pracovního volna navíc? To je jen teorie. Jen se podívejte kolem sebe!

Supermarkety nacpané k prasknutí čokoládovými vajíčky, králíky a figurkami všeho druhu. Umělohmotné karabáče, zelená tráva z papíru a vajíčka ze sádry jako dekorace ve výlohách. Vrávorající muži všeho věku vláčejíce za ruku své potomky od bytu k bytu. Tohle je realita českých Velikonoc druhého tisíciletí. Je mi z ní špatně. Abych tomu všemu letos unikla, neodolala jsem lákadlu pravých Valašských velikonoc, které byly i letos k vidění ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Musím říci, že tahle úctyhodná směsice poetiky, historie, tradic a nadšení lidí mě opravdu nezklamala. Ručně malované kraslice, tatary pletené přímo na místě z čerstvého vrbového proutí, lidová muzika ...Vlastně jsem došla k poznání, že Velikonoce nemusejí být zase tak nesnesitelné. Jen si člověk musí umět vybrat, jak a kde je stráví. A moje letošní volba určitě byla ta pravá!