Jepičí život

Je středa večer a chystám kolegovi podklady pro jeho ranní směnu. Prekérní situace. Povodňové zprávy se mění každou chvíli a tak je těžké připravit nějaký solidní základ na čtvrteční pátou hodinu ranní. Procházím v počítači jednotlivé zprávy a přemýšlím, přemítám. Všechno už je "staré". Je to zvláštní. Celá zpravodajská redakce během jediného dne vyprodukovala snad trojnásobné množství příspěvků oproti běžnému stavu, ale následující ráno se dají použít jen dva z nich. A to ještě po úpravách. Dva z asi třiceti! Zprávy, obzvláště ty v rádiu, mají jepičí život, ale tohle je i na mne příliš. S pocitem marnosti a vědomím v podstatě víceméně zbytečné práce dál připravuji podklady pro ranní vysílání. Vím, že si s tím David poradí, že to celé překope, prostě to udělá podle aktuální situace, přijede do práce dřív. Ale stát se může cokoliv a povinností večerní služby je - ráno připravit. Těsně před osmou se navíc dovídám o poškození nádrže kdesi na Libavé - až dosud jsem o tomto vodním díle neměl ani ponětí - a pocit zmaru byl dokonán. Naštěstí se posléze ukázalo, že následky nejsou až tak závažné. Ale stejně. Přemýšlím, kolikáté povodně už jsem za tu dobu, co v rádiu pracuji, zažil. Nevím. Pamatuji si hlavně na své první v roce 1997. Od té doby jich bylo už víc než zdrávo. A tak nějak se mi slívají. Je to totiž pokaždé svým způsobem stejně smutné. Pro mě navíc paradoxní v tom, že i když vás pravidelně o všem pokud možno zasvěceně informuji, na vlastní oči jsem toho za těch 13 let moc neviděl. Téměř nic. Jen si pokaždé přeji, aby zpráv, co mají jepičí život, bylo minimum. A vůbec mi teď nejde o komplikované chystání zpráv pro následující ranní směnu.