Jméno jako znamení

Setkání s cizí kulturou je vždy přínosné. Dozvíte se něco o jiných zvycích a tradicích, ochutnáte pokrmy v kombinacích, které by vás normálně nenapadly, necháte se unášet hudbou, na niž vaše uši nejsou zvyklé, obdivujete barevnost a ornamentálnost. Taky se vám může podařit překonat předsudky a přesvědčit se, že příslušníci národa, o němž se dozvídáte jen kusé informace z televizního zpravodajství a který vám připadá jako pohanská smečka hrdlořezů, jsou normální příjemní usměvaví lidé se stejnými starostmi a radostmi, jaké máte vy sami.

Takovým přínosem pro mě bylo setkání s uprchlíky, kteří žijí v pobytových zařízeních v Moravskoslezském kraji. Lidé, kteří museli opustit své rodiny, domov, aby hledali pomoc a zapouštěli kořeny na jiném konci světa. V kuchyňce havířovské základní školy seděli u jednoho stolu, dorozumívali se, jak se dalo, uždibovali z kořeněných pochoutek a byli pyšní na své děti, které zatím v tělocvičně spřádaly boj ve vybíjené.

Mezi všemi těmi příběhy, které jsem útržkovitě vyslechla, mě zaujal osud jednoho Iráčana. Vystudoval v někdejším Československu, vrátil se domů a pak musel utéct. Teď se postupně setkává s dalšími členy své rodiny a rád by založil rodinu novou. Sedáme si ke stolu a on mi vysvětluje, co všechno stojí v cestě normálnímu životu. Nakonec, jako pomyslnou třešinku na dortu, si nechává problémy se jménem. V Iráku je zvykem, že muž nosí kromě svého křestního jména i jméno svého otce a dědečka a ještě k tomu příjmení. Můj nový známý má ještě jedno jméno navíc - celkem tedy pět položek v jedné kolonce. Řekli byste, že pokud jsou na tento systém zvyklí, neměl by je zaskočit. Zaskočil ale úřední orgány. V kolonce jméno totiž není tolik místa, a tak irácký uprchlík žije doma jako někdo jiný než v zahraničí. Jak je to možné? Jednoduchým úředním úkonem - jeho příjmení se už do pasu nevešlo. Ale co, na jméně přece tolik nezáleží. Člověku z takzvaně znepřátelené země nakonec stejně nezbývá, než čekat na rozhodnutí jiných úředníků.