J.S. Ondara: Bůh žehnej outsiderům

J.S. Ondara
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy J.S. Ondara

Na šestadvacetiletého písničkáře se vztahují všechna klišé o americkém snu. Nejvíc to, jak chudý kluk z Keni ve Státech ke slávě přišel. Každá pohádka má ale odvrácenou stranu: snění se totiž J.S. Ondarovi občas překlopilo v pořádnou noční můru. Zpívá o tom na debutovém albu Tales of America.

Žijete na předměstí keňské Nairobi, posloucháte z rádia Knockin' on Heaven's Door, s kamarádem se vsadíte, že skladbu složili Guns N' Roses a když prohrajete, za ušetřené peníze z kapesného sednete na autobus, vydáte se do centra a v internetové kavárně zjistíte pravého autora. Boba Dylana, samozřejmě. Přepadne vás zmatek, snažíte se pochopit, co jste právě slyšel, protože s žádnou podobnou hudbou jste se předtím nikdy nesetkal.

Od té doby nemyslíte na nic jiného, než zpívat a psát stejné písně jako ty z alba The Freewheelin' Bob Dylan. Nebo od Vana Morrisona, Jeffa Buckleye, Nirvany a Neila Younga, vašich dalších objevů – písně tolik vzdálené vaší hudební kultuře. Ke všemu vám chybí kytara, protože peněz se nedostává, neumíte pořádně anglicky a nikdo ve vašem okolí nechápe, co myslíte tím, že se přestěhujete do Ameriky a stanete zpěvákem. Takže se smíříte s osudem a píšete do šuplíku texty a básně.

Tales of Ondara

Pak zničehonic zavolá tetička ze Států, že jste ve vládní loterii vyhrál zelenou kartu přistěhovalce. Je vám dvacet let, nikdy jste nebyli za hranice Nairobi a přesto nastoupíte do letadla, přistanete v Minneapolis a namísto štěstí s vámi třese zima, jakou jste předtím nepoznali. Ale co, do Dylanova města Hibbingu v Minnesotě se stejně vydáte, ale nic tam nenajdete, vůbec nic. A vaše romantické představy o Americe dostanou první trhliny. Přesto se v domovském státu Dylana usadíte, tak jako on se kdysi rozjel do New Yorku za Woddie Guthriem a bude trvat celých šest let, než se vám podaří uskutečnit  svůj americký sen, mýtus o kterém se říká, že patří mezi to nejlepší, čím Amerika obdařila svět.

Asi takhle proběhla první část životního příběhu J.S.Ondara z Nairoby,ta druhá sice zahrnuje zdaleka víc osobního nasazení a odříkání, nicméně také končí dobře: podepsal smlouvu s věhlasným vydavatelstvím Verve, album Tales of America v produkci Mike Violy natáčel v losangelském studiu, kde vznikla nesmrtelná deska skupiny Beach Boys Pet Sounds, předskakoval Lindsey Buckingham, čeká ho turné s Neilem Youngem, vystupoval na předávání American Awards a píší o něm snad všechny vlivné americké  hudební magazíny.

Na akustickou kytaru se Ondara naučil přes internet a na YouTube dával covery svých vzorů i první autorské pokusy; vystupoval v klubech a účastnil se lokálních soutěží, než ho začal hrát v minnesotském rádiu Andrea Swensson a všimli si ho lidé od Verve.

A co Ameriku na keňském outsiderovi tolik zaujalo? Vedle odzbrojující upřímnosti nepochybně nevšední falset, smysl pro silné melodie a převedení americké folkové hudby do zcela osobité podoby, kdy africké pozadí skoro netušíme.  Ano, Ondara těží z minulosti a hudby folkrockových velikánů – však to ani neskrývá.

I producent Viola ale zdůrazňuje jeho vlastní autorskou cestu, navíc se Američanům dostává aktuálního, pořád ještě nezaujatého komentáře o jejich zemi – a přitom ne úplně lichotivého – od imigranta. „Bůh žehnej Americe,“ zvolá na konci stejnojmenné emotivní skladby, ale ještě předtím se v narážce na rovnou příležitost i pro jiné Ameriky provokativně zeptá: „Pustíš mě dovnitř nebo už máš plnou kapacitu? Necháš mě přivézt Isabelu z Nairobi, protože v telefonu zněla nemocně?“

Někdy posloucháme obyčejné písně o ztracené lásce, jindy pocity outsidera vnímajícího rasismus, policejní brutalitu, násilí na ulicích nebo cokoliv jiného co Američany trápí, jenom si to uprostřed blahobytu nechtějí připouštět. Nemusely by vyznět tak krásně, nebýt zvoleného střídmého doprovodu, kdy Ondarův hlas a akustickou kytaru  jen občas podkreslují housle legendárního Andrewa Birda, kytara a bicí bratrů Taylora a Griffina Goldsmithových nebo Joe Ryana, členů proslavených skupiny Dawes a The Milk Carton Kids.

Tales of America opravdu občas hodně odezírá z neposkvrněnosti alba The Freewheelin' Bob Dylan, namísto rozcuchaného budoucího folkového revolucionáře ale pozorujeme ambiciózního empatického keňského kluka v klobouku a černošském dresscode 60. let, jakoby přihlášení se k době, kdy Verve Records měli v katalogu Ellu Fitzgerald, Ninu Simone, Billie Holiday nebo Charlieho Parkera.

Bůh žehnej J.S.Ondarovi.