Každoroční stereotypy

Někdy mám pocit, že se události, které mi protékají rukama v podobě zpráv, podobají jako vejce vejci. Vánoční shon při nakupování dárků a související zvýšený počet kapesních krádeží. Letní výheň a lidé kolabující z horka. Tající sníh a hrozící záplavy či velikonoční rej a hromady opilců na záchytkách. Jiný rok, jiné místo, jiné lidé, ale vždycky stejná zápletka.

O letošních velikonočních svátcích tomu nebylo jinak. Když jsem si ze zajímavosti pustila archivní záznamy, které jsme vysílali loni v tuto dobu, můj dojem se potvrdil. Mluvčí záchranářů-zdravotníků hovořil o tom, kolik lidí zase nezvládlo souboj s alkoholem. Hasiči poukazovali na hazardéry způsobující požáry vypalováním trávy. Policisté sčítali hříšníky se zbytkovým alkoholem v krvi a vodáci smutnili nad utonulým kolegou, který zbytečně riskoval na nesjízdném splavu.

Ne, skutečně nemluvím o zprávách, které jsme vysílali včera a předevčírem. Měly sice stejný obsah, ale jiné aktéry. Bohužel, většina z nich měla tragické nebo alespoň smutné pozadí. A tak si říkám, proč i tolikeré připomínání situací, v nichž se ocitli lidé s menším štěstím, než máme my, nepůsobí alespoň jako prevence? Proč rok co rok usedáme s alkoholem v krvi za volant? Proč zapalujeme riskantní ohniště? Proč se pouštíme do aktivit, na které nemáme dost sil ani zkušeností?

Odpověď neznám, ale pořád doufám v nápravu. A proto také věřím, že možná už za rok budeme v tuto dobu vysílat zprávy o tom, jak o Velikonocích klesla nehodovost na silnicích, jak se záchranáři o svátcích nudili a hasiči nacvičovali simulovaný zásah při požáru, protože ten opravdový nebyl k mání.