Kdo dává, sám dostává

Přicházejí Vánoce a naše peněženky čeká velký vítr. Mnozí z nás ale nebudou utrácet jen za dárky pro své blízké. S přicházejícími svátky roste i počet charitativních akcí. Ten, kdo má srdce na dlani, pak jen může sledovat, jak jeho peníze letí. Nechci se ale dotknout těch, kteří vybírají. Peníze chybí a na tolika místech. Naopak mám radost, že alespoň okolo Vánoc pomáháme více než jindy. No a skláním se nad těmi, kterým osud mnohdy naprosto neznámých a vzdálených lidí i míst a nebo třeba staveb není lhostejný po celý rok. Kdo dává, sám dostává - tak nějak zní běžné úsloví. O tom, že nejde jen o pouhou frázi, mě přesvědčil příběh, který mi vyprávěla Pavla Gomba, šéfka českého UNICEF. Její organizace už pravidelně každý rok před Vánocemi pořádá akci, při níž lidé nakupují panenky, které vyráběli dobrovolníci. Výtěžek pak jde na pomoc dětem z rozvojových zemí. Ten kdo panenku adoptuje, pak posílá zprávu jejímu tvůrci. Vloni se do ní zapojily i tři sestry z jedné české rodiny. Každá dívka ušila svou panenku a darovala ji UNICEF. Dvě měly nové majitele okamžitě. Dlouho ale nikdo nechtěl panenku od nejmladší ze sester, proto se jí prý ty ostatní posmívaly s krutostí hašteřivých sourozenců. Až dva dny před Štědrým večerem jí přišel dopis od ženy z druhé části země. Pavle Gomba se pak ozvali rodiče. Malá holčička prý zažila zatím nejkrásnější Vánoce. Její panenka se někomu přece jen líbila a tak dívence povyrostlo sebevědomí. Navíc i ona stejně jako její dvě sestry dokázala pomoci třeba nějakému černouškovi. Určitě mi dáte za pravdu, že příběh malé holčičky zní jako pohádka. Skutečně se ale stal. A tak když bude mít někdo nataženou dlaň, zkuste alespoň popřemýšlet nad tím, že přispějete. Nikdy totiž nemůžeme vědět, kdy budeme pomoc potřebovat sami.