Kdo s koho

Ostrava zvolna mění svou tvář. Kdo ví, třeba za pár let o ní Jarek Nohavica nebude zpívat jako o věrné děvuše, ale jako o koketě se spoustou pozlátek. Nedávno mi přišel e-mail se starými fotografiemi. Snímky zachycovaly budovatelské nadšení při stavbě Poruby a pak taky ještě fungující koksovnu Karolinu. Zatímco dnes už historicky cenné stavby socialistického realismu s námi budou i nadále, Karolina už léta patří minulosti. Teď na ní bude nová městská čtvrť. Když jsme se s kamarádkou bavily o ohlášených investičních projektech a přemýšlely, jak naše město bude za pár let vypadat, položila mi prostou, ale z jejího pohledu docela hořkou otázku: "Myslíš, že Ostrava vůbec zůstane Ostravou?" Nevím. Asi ne. Za pár let turistům možná vůbec nedojde, že přijeli do místa, kde se tvrdě pracovalo pod zemí a kde se právě uhlí vše podřizovalo. Jasně, že budou moci navštívit Hornické muzeum, že třeba pojedou okolo Jindřicha a doufejme, že si všimnou i ostravských Hradčan. Tak se totiž v poslední době říká jedinečnému pohledu na kulturní památku Dolní oblast Vítkovice. Na miliardy přijde jejich sanace, která se snad rozběhne už příští rok, za dalších deset let by tam pak mohli své útočiště najít studenti a výzkumníci v jakémsi vědecko-univerzitním campusu. Je to zatím jen plán a já doufám, že vyjde. Ožije tak něco, co je součástí Ostravy, nové se propojí se starým. Když se totiž vrátím zpět k těm cizincům, podle mých zkušeností právě průmyslová historie je to, co u nás obdivují a co si zapamatují. Moderních staveb ze skla, betonu a kovu je po celém světe dost a většině z nich ty, které v Ostravě teprve vzniknou, rozhodně nebudou konkurovat.