Když okurky zelenají

Letošní letní dovolená pro mě byla opravu výjimečná. Tedy, přinejmenším svou délkou. Souhrou šťastných náhod, nevybraného loňského volna a spousty odpracovaných dnů navíc se mi podařilo vypustit slovo "zaměstnání" ze svého diáře na celý jeden měsíc. Ještě 48 hodin před prvním dovolenkovým dnem jsem prakticky netušila, jak vůbec tak dlouhé volno využiji. Přitom mi neustále hlavou vířily myšlenky na to, co všechno mi během této doby uteče, o co nenávratně přijdu a jaké veledůležité události mě minou.

Měsíc volna uběhl jako voda. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si na svou práci celou tu dobu vůbec nevzpomněla. Ale docela úspěšně se mi dařilo bojkotovat rozhlas, televizi i noviny. Říkala jsem si přitom, že když už nemohu být u jádra dění, nechci o něm raději ani nic vědět. Poslední noc před svým opětovným návratem do redakce už jsem nemohla ani dospat. Plna očekávání jsem otevřela noviny, spustila počítač a začala se zpovídáním svých kolegů. A k čemu jsem došla?

Především k poznání, že dlouhá dovolená je báječná věc a během ní vám vůbec nic neuteče. Ani za 4 týdny neotřásla žádná zásadní událost Ostravou a jejím okolím. Hříšníka Michaela Čaše ještě stále neobvinili za jeho bouračku pod vlivem alkoholu, nezaměstnaných neubylo, centrum krajského města bude rozkopané ještě hodně dlouho a novou vládu taky pořád nemáme. Takže jsem opravdu o nic nepřišla. Aspoň teď vím, proč se v mediálním světe říká létu "okurková sezóna". Neděje se téměř nic. Až na ty dozrávající okurky, které naše sousedka zavařuje ve dne v noci.