Když zemře kronikář...

Je to zvláštní, ale v době počítačů a samočinných informačních vyhledávačů je kolem nás žalostně málo lidí, kteří dokáží pátrat v souvislostech. A ještě k tomu v souvislostech historických. Město Hadec nad Moravicí mělo to štěstí, že pro něj pracoval pan Ladislav Sonnek. Všemi uznávaný kronikář, a to nejenom vzhledem k nejrůznějším cenám, zpracoval dějiny všech městských částí a stačilo mu vždy velmi málo. Říci nějaký letopočet nebo konkrétní místo a začal vyprávět. Nezaskočili jste ho ničím. Dokonce pátral po pamětnících a potomcích daleko za hranicemi republiky. V tlustých a zaprášených knihách dokázal najít takové detaily jako náladu císaře pána během jeho návštěvy nebo kterého kováře oslovil při náhodném zastavení. Nezapomenu na historky, které se týkaly někdejšího koňského lazaretu v hradeckém zámku anebo do nejmenších podrobností vykreslené splavování dřeva do žimrovických papíren. Nechápu, opravu nechápu, jak je možné dostat do hlavy všechna data, události a jména. A i během čtyřletého boje se zákeřnou nemocí o nich poutavě a obyčejně lidsky vyprávět. Při setkání s ním měl každý novinář jediný velký problém. Jak to všechno dostat do dvaceti řádků nebo dvouminutové stopáže. Pan Sonnek byl několikrát nejlepším kronikářem České republiky. Svým městem žil a bavilo ho to. Važme si lidí, kteří něco umějí, a kteří zůstali sami sebou. Jsou krásným příkladem toho, jak lidská dovednost souvisí s kdečím jenom ne s penězi a ziskem. Konec života jednoho hradeckého kronikáře je ztrátou a věřte mi, není to fráze. Sám na sobě jsem to poznal tak, že jsem si uprostřed svého novinářského shonu vzpomněl na jeho neskutečné vyprávění. A kupodivu jsem se usmíval...