Klíče a zápalky

Klíče a zápalky. Nástroje, které vyrobí typický zvuk a ze svíčky malou světelnou pochodeň. Nástroje, které stály po boku všeho, co měnilo naše dějiny. 17.listopadu naprostá většina národa netušila, ani nemohla tušit, co se chystá. Vzpomínám si, jak opatrně se měnilo vyznění televizních novin. A jak tu a tam probleskly záběry pendreků, které jsme pak vídali možná až příliš často.

Nevím jak vy, ale já si pamatuji jen velmi málo. Byl jsem ve třetím ročníku na gymnáziu a například generální stávku jsem prožil tak, že jsem pokukoval po jisté slečně, se kterou jsem pak chvíli chodil. S posvátným respektem jsem si prohlížel tiskopisy a texty psané na stroji přes kopírák. Dnes, když pátrám v archivech zpravodajství, tak velmi dobře chápu, že jsem tehdy nerozuměl téměř ničemu. Že jsem po nezájmu o dění kolem začal vlastně od píky.

Patnáct let je mnoho a málo zároveň. Málo na to, abychom zestárli a mnoho na to, co se změnilo. Na to, že dnes je listopad 1989 pro moje děti stejně tak černobílý a popraskaný jako milostné scény v pamětnickém filmu.

Jistěže se to dnes bude hemžit vzpomínkami, úvahami a plejádou svědectví. Jenže právě proto bych si přál jediné. Neudělejme z toho všeho něco, co jsme sami nenáviděli. Ohmatané, nenaučitelné datum v učebnici dějepisu. Datum, které se s nechutí píše na tahák a nemá větší hodnotu než ten "tahákový" papír.

Z žádného svátku nedělá den s velkým "d" pouhá přemíra slov a pozornosti. Mělo by to být v nás. V našem vlastním životě, v naší vlastní zkušenosti s proměnou země. Budete-li mít chuť, vzpomeňte si. Kde jste zrovna byli, co jste ten den dělali. A co říkali sousedi a kdo zrovna přijel na návštěvu. To je ta správná atmosféra, která dělá z oslavy státního významu cosi přirozeného. Pokud si nevzpomenete, nevadí. Třeba je právě to důkazem, jakou samozřejmostí 17.listopad byl. Přeji vám krásný, vlastně naprosto obyčejný nevšední den.