Knihovnu nebo parkoviště?
Ostrava a Moravskoslezský kraj v posledních dnech připomínají dva kohouty na jednom písku. Tím pískem je prostor naproti Domu kultury města Ostravy. Každý, kdo se v Ostravě alespoň trochu vyzná, ví, že kromě sociálky tam najde řadu let rozestavěné sídlo krajského výboru KSČ a velké parkoviště. A o to právě jde.
Kraj si část těchto pozemků pronajal od města a rozhodl se, že tam postaví novou knihovnu. Po tahanicích vyhlásil architektonickou soutěž na její podobu a před pár týdny rozhodl, jak krajská knihovna bude vypadat. Někomu se návrh líbí, jinému ne, to je ale otázka vkusu.
V úterý svolal velkolepou tiskovku ostravský primátor. Všem přítomným dal najevo, že nová knihovna postavená podle vítězného návrhu zkomplikuje v okolí parkování. S místy na stání se počítá. Bude jich ale málo a budou až za knihovnou. Dámy v lodičkách a večerních toaletách to do kulturáku budou mít daleko. To je pro město nepřípustné a situaci musí řešit. Pochopitelně bude spolupracovat s krajem.
Problémy jsou od toho, aby se řešily. Ale jaké je pozadí tohoto příběhu? Město kraj napadlo, že ho předem neoslovil, aby mu řekl, jaké má v okolí plány a jaké podmínky. Sporu by se tak předešlo. Kraj se hájí tím, že přece staví svou knihovnu a neví, proč by měl řešit parkování u objektů, se kterými nemá nic společného. Navíc prý hlavního ostravského architekta ke spolupráci vyzval.
Zatím to vypadá jako hašteření dvou kohoutů, podle mě jde ale o něco jiného. Město plánuje Středisko správních činností, jinými slovy v něj přestaví právě opuštěný skelet. Ještě ale nemá stavební povolení. K němu potřebuje vyřešit mimo jiné parkování... Na infrastrukturu v okolí má v rozpočtu schovaných 50 milionů korun, parkovací dům za ně nepostaví. Když ale spojí své peníze s krajem, přesvědčí ho, že auta mohou stát v podzemí pod knihovnou, má vyhráno a přijde ho to levněji.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.