Konzervativní patriot

Měla jsem kdysi dědečka. Jmenoval se Valentýn. Stejně jako všichni ostatní nositelé tohoto krásného jména, slavil jmeniny 14.února. Dostával při té příležitosti různé dobroty - bonboniery a čokolády a obratem je dával mně. Možná právě proto jsem si už coby malá holka pamatovala, kdy dědeček slaví svátek. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že tento den je důvodem i k jiným oslavám.

Dneska se jim říká vzletně "valentýnky". Přáníčka, kytice, bonboniéry, dárečky vkusné i nevkusné - označkované srdíčky, motýlky, světýlky ... to všechno nabízejí obchodníci už od začátku února prakticky úplně všude a útočí tak na peněženky spotřebitelů. Máte někoho rád? Pak mu kupte valentýnku! Přestože se řada lidí veřejně stydí přiznat ke svému podlehnutí komerčním vlivům, tržby obchodníků kolem poloviny února viditelně narůstají. Chápu to, i oni se musejí nějak živit. Osobně mi ale na celém tom mumraji vadí fakt, že se stejně jako v případě Vánoc a Velikonoc stává i tak ryze soukromý svátek zamilovaných párů záležitostí přepočítatelnou na peníze.

Dokonce se nemohu zbavit pocitu, že takových svátků v onom obchodnickém kalendáři neustále přibývá. Naposledy jsem to zaregistrovala na podzim. Zatímco jsem šla v klidu a pokoji položit květiny na místo posledního odpočinku mého dědečka Valentýna, vrcholila v nedaleké hospodě bujará helloweenská oslava. Divoký rej masek a vydlabané dýně mi k našim tradičním dušičkám příliš neseděly.

Přiznávám, jsem konzervativní patriot. Mám ráda česká jídla, české památky, Čechy (obzvláště v roli prezidentkých kandidátů) a také - české svátky. A taky si cením mužů, kteří svým drahým polovičkám dávají květiny a dárky jen tak, pro radost. Nejen kvůli Valentýnovi.