Lev, charita a nepříjemno

Když už nás Česká televize nutí trávit čas ve lví společnosti, nechoďme za konkrétním příkladem daleko. Časopis LEV zřejmě znáte. Je za ním bohulibá pomoc hendikepovaným dětem a zlepšení jejich životních podmínek. Vznikl také nápad prodávat tento časopis přímo na ulici, v obchodech, na parkovištích anebo v tramvajích. Ano, peníze je třeba získat a udělat pro to maximum. Jenže si nemohu pomoci a musím se trochu pozastavit nad zmiňovaným "maximem". Představte si, že jdete s dětmi jen tak přes náměstí, přitočí se k vám prodejce a začne hovořit. Ukazuje na děti a říká: Jaké by to asi pro vás bylo, kdyby vaši synové nebyli zdraví a kdyby neměli takové štěstí? Nejsou na tom všichni tak dobře jako vy... Robátka zírají a vám nezbude nic jiného než sáhnout do peněženky. Jenže za dvě minuty narazíte na dalšího prodejce a proces se opakuje. Když už potkáte třetího, cítíte něco zcela jiného než pozitivní hnutí mysli a ducha.

Souhlasím s tím, že je třeba zapůsobit na emoce a jistý druh soucitu. Jenže by to nemělo hraničit s psychickým nátlakem a znemožnění úniku. Vždyť přece jde v prvé řadě o to, aby příspěvek symbolizoval ochotu pomoci, a ne zbavení se vemlouvavého prodavače. Chtě nechtě jsem se nedokázal ubránit srovnání s posledním zvoněním studentů, které několik týdnů prakticky paralyzuje centrum města a vy dokola vysvětlujete a prcháte.

Rozumím snaze prodejců získat co nejvíce peněz za časopis, rozumím snaze podporovat lidi s nejrůznějšími potížemi, ale přiznávám, že uvidím-li svazek časopisů LEV v nějaké náruči, rozmyslím se. Odmítám opakovat, že jsem dnes už dvakrát přispěl, a že nechci být tím pádem označován jako necita, odmítám zjišťovat, za kterou pokladnou v obchodě někdo číhá. Tak se to podle mého soudu dělat nemá. Lví společnost by měla zůstat čistou. Byť jde o každou dvacetikorunu.