Malé poslání

Slovo dar má podle slovníku spisovné češtiny dva významy. Zaprvé je to věc daná jinému bez náhrady do vlastnictví. Zpravidla jako projev pozornosti, přátelství a úcty. A tady asi nebude pro nikoho těžké představit si nějaký pěkný dárek zabalený v přitažlivém obalu tak, jak si je navzájem dáváme a taky je dostáváme k Vánocům, narozeninám nebo na památku.

Pak je tady ale taky druhý výklad slova dar. Dar je to, čeho se člověku dostává k jeho prospěchu. Tady už můžeme být ve výkladu vzletnější. Můžeme mluvit o darech Země, přírody, o darech života, nebes, o darech Božích. Můžeme mluvit ale také o daru, který je velmi reálný a skutečný a přitom také něčím na pomezí života a smrti. Na mysli mám krev. Normální, obyčejnou lidskou krev, která koluje v každém z nás a která může být v kritické chvíli darem největším.

O prospěchu dárcovství krve dnes jistě nikdo nepochybuje. Občas se také na krátkou dobu stávám návštěvníkem krevního centra. Dárcem, který si na tomto nezvykle tichém místě, kde si všichni se samozřejmostí říkají dobrý den a děkuji, prohlíží ostatní. Přemýšlím, co je to za lidi. Vypadají velmi různorodě. Muži, ženy, mladí, starší, evidentně z různých sociálních prostředí. Co je vůbec k tomu vede? Možná jako mne prostá potřeba člověka udělat jednou za čas dobrý skutek a mít ze sebe na chvíli tak nějak skutečně dobrý pocit. Každopádně jsou krevní centra místem, kde - přestože spolu lidé příliš nemluví, přestávají být anonymní. Mají totiž své malé poslání: přišli darovat to, co jinde nedostanete ani nekoupíte.