Malé zprávy

Dvacet let strávených v médiích je pořádně dlouhá doba. Mimo jiné na to, abych mohla srovnávat a hodnotit. Během té doby prošlo mýma rukama téměř nevyčíslitelné množství zpráv, rozhovorů, reportáží, rubrik i pořadů - mých vlastních, i mých kolegů. Všechny se předháněly v aktuálnosti nebo výjimečnosti. Po nějakém čase jsem si uvědomila, že už mě máloco překvapí. Všechny mi nějak zevšedněly. Málokterá informace mi připadala zvláštní, zajímavá, unikátní, prostě - hodna zveřejnění. Psycholog by v této chvíli prohlásil, že jde o typický znak takzvané profesionální deformace.

Souhlasím. Naštěstí vím, že deformace není trvalá či úplná. Malou lekci mi připravil nedávný výlet do míst, kde lišky dávají dobrou noc. Nechci nikoho urazit, a tak zmíním jen to, že tam mají pár chalup, hospodu, kostel, starostu na půl úvazku, občasný candrbál i obchůdek se sortimentem od rohlíků po košťata. Přepadla mě rýma, a tak jsem do místního komunálu vyrazila koupit papírové kapesníky. V řadě před pokladnou jsem si přitom vyslechla velmi vzrušenou debatu o tom, že v Jeseníkách hledají dalšího ztraceného lyžaře, že místní radnice možná dostane nějaké evropské peníze a že opodál asi zruší nějaký železniční přejezd. Nic moc, řekla jsem si. Ale vzápětí mi to došlo: tyhle, pro mne velmi všední zprávy, jsme přece vysílali my!?

Došlo mi, že někdy skutečně pramálo záleží na mém úsudku, co je a co není důležité. Lidé si sami vyberou, co chtějí poslouchat, o čem chtějí debatovat. Jak jsem se sama přesvědčila, třeba v malé obci na okraji našeho regionu jsou důležité skoro všechny zprávy. Dokonce tam o nich rokují, dohadují se a předávají je dál. Prostě jsou nedílnou součástí jejich všedního života. Trvalo mi skoro dvacet let, než jsem pochopila, že není malých zpráv. Všechny mohou být důležité. Záleží na okolnostech, místě a lidech, kterým je určena. A to je pro mne velmi příjemné zjištění.