Máme se co učit

Česko-francouzské dny dnes vstupují do své poslední části. Všichni účastníci včetně handicapovaných lidí odjíždějí na velký výlet. Původně měli jet do neznáma, mnozí už ale podnikli špionáž a vědí, že je čeká prohlídka Hradce nad Moravicí.

Možná si řeknete nic objevného. Na výlet ale odjede i desítka mentálně postižených lidí, se kterými jsem se potkala před dvěma dny. Pět zamilovaných párů - většinou se potkali v ústavech nebo při různých aktivitách. Padli si do oka a chtějí být spolu. Jenže pouze jedna dvojice má to štěstí, že sdílí společnou domácnost v chráněném bydlení. Ostatní se musejí spokojit jen s návštěvami nebo společnými víkendy. A to je trápí víc než nás nehandicapované. Ani si neuvědomujeme, jaké máme štěstí, prostě někoho potkáme a pak už záleží jen na nás, jestli s ním vydržíme celý život nebo ne. Navíc si nesmíte myslet, že u mentálně postižených jde pouze o chvilkové záležitosti. Upřímně mě překvapilo, že některé páry spolu chodí třeba už deset, čtrnáct let a dokonce na den přesně vědí, kdy a za jakých okolností se seznámili.

František a Eliška dokonce sní o svatbě. Zatím jim přátelé a lidi, kteří se o ně starají uspořádali zásnuby. Oficiální sňatek na radnici s bílými šaty, snubními prstýnky a květinami je zatím v nedohlednu. Eliščina maminka je proti, přestože oba lidé dostali občanky. Oba ale shodně říkají, že by své protějšky za nikoho nevyměnili. Obrovskou radost mají z toho, že společně snídají, chystají si jídlo, nakupují i uklízejí, prostě je těší, že mohou být pohromadě.

Pavel a Ilonka bydlí každý zvlášť, i když v jednom domě. Alespoň se navštěvují, pomáhají si a velmi důležité pro ně je, že si čas od času uvaří společný oběd. Spojuje je ještě jedna velká vášeň. Milují výlety do přírody, stanování, rozdělávání ohně a jsou také vášnivými fotografy. Svými snímky dokumentují různé akce Společnosti pro pomoc mentálně postižených lidí, kterých se sami účastní... A jsme zase na začátku. Obyčejné příběhy a tak by si člověk řekl obyčejní lidé. I když jsme teď mluvila pouze o čtyřech, všech deset je výjimečných. Dokázali i se svým handicapem, že mohou vést běžný život. A my "normální" se od nich máme co učit, oni se totiž umějí radovat z toho, co my považujeme za všední a běžné.